Kája Saudek, technik komiksového druhu
Sdílem Karla „Káji“Saudka je to jako s tím příslovečným ledovcem. Něco je už sice nad hladinou, ale většina zůstává pořád vskrytu. K ruce máme některé vrcholy, třeba první i druhou Muriel, velkoformátového Lipse Tulliana nebo povedenou monografii z pera Heleny Diesingové. Došlo ale i na průměr a podprůměr, třeba výstavní přehlídku pozdního Saudka, propadlého laciné pornografii. Nakladatelství Plus teď vydalo knihu, jejíž obsah znal doposavad málokdo, možná nikdo: Saudkovy komiksy pro slovenský týdeník Technické noviny, realizované v letech 1971 až 1977. Patří jednoznačně k tomu nejlepšímu z mistrovy dílny.
Ten čas je pro práci Káji Saudka (1935–2015), dvojčete neméně slavného fotografa Jana, víc než příznačný. Kdyby se narodil jindy nebo jinde, kdyby se jeho génius mohl rozvinout ve svobodných poměrech třeba Francie, Spojených států amerických nebo Japonska, kdyby mohl na svých fantaziích a posedlostech dělat naplno, platil by dneska za hvězdu první velikosti. Nestalo se, neplatí – vinou dvojí totality o jednom společném jmenovateli, stalinismu a normalizace. Ve světě se o něm neví skoro vůbec a doma si na sebraný spis bude muset ještě nějaký ten čas počkat. Než se dočká, je k mání třeba jmenovaná novinka.
Supermuž ve stínu
Proč Technické noviny, proč Slovensko? Odpověď je jednoduchá: Byl tam stín. V něm nebylo na Saudka, vždycky orientovaného maximálně prozápadně a frajersky, dostatečně vidět. Jeho spiklenecká pomrkávání po euroamerické popkultuře padesátých a šedesátých let, jeho vyzývavý důraz na sexuálně atraktivní superženy a supermuže, jeho nezakryté fandění nenáročnému, zábavnímu braku a v neposlední řadě jeho vtipné odkazy k vlastnímu dílu, které ještě před pár lety mělo to štěstí, že mohlo na chvíli vycházet oficiálně – to všechno by v Praze, kde Saudek žil, bylo v první polovině sedmdesátých let nemyslitelné. Cenzura by to obratem zatrhla.
Na Slovensku bylo volno dokonce natolik, že si Saudek v pěti příbězích pro Technické noviny střihl nejen kresbu, ale i scénář. Jenže kreslíř tu dává scenáristovi jasně na frak. Výtvarně byl Saudek na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na vrcholu, byl suverénní v celkovém rozvrhu i v tom nejmenším detailu – řemeslně nadaný jako málokdo a k tomu pracoval s enormní chutí, s jakousi hlubinnou, iracionální, prostě základní vášní pro věc. Jako scenárista pak sázel na ty nejjednodušší figury a postupy: dob- rodružství, akce, napětí a překvapení, někdy šok, nepravděpodobné střihy a zkratky, sem tam trocha hrůzy, sem tam trocha erotiky.
Pokračovanie nabudúce
První z příběhů je nejsilnější, ten poslední, pátý zřejmě nejslabší. Stín z hlubin času nabírá atraktivitu už svým názvem, odkazujícím na mistra amerického hororu H. P. Lovecrafta: dvojice hlavních hrdinů, nápadně podobná dvojici bratrů Saudků, tu s maxi- málním nadšením pro možnosti futuristicky vystajlované techniky vytahuje z minulosti přízraky nacismu, aby je definitivně pohřbila. Finální Příběh plechového pokladu pak v poněkud zkroceném, pohádkovém duchu líčí příběh dávného penězokazce a jeho lásky. Je tu sice potenciál jak mírně společensky podvratný (penězokazec), tak romantický (láska, co hory přenáší), ale celkem vzato jde o kvalitativní sešup.
Možná Kája Saudek tušil, že „pokračovanie nabudúce“už žádné s ohledem na postupující režimní tlak nemusí být. Přesto patří kapitola „Technické noviny“v celku jeho díla k nejdůležitějším. Jednak pro zmíněné kresebné mistrovství, jednak pro obecnou chuť protáhnout aspoň na stránkách komiksu svobodného ducha šedesátých let i do následující dekády. V jednom z komiksů sice vidíme hřbitov hippies, potažmo jejich ideálů, ale pro Saudka tohle neplatí. Ve slovenském týdeníku si zřídil dočasnou oázu svobody. Realizoval se tu naplno. Únava a pozvolné vadnutí jeho génia přišly až později. Díky nakladatelství Plus za tuhle nesmírně cennou připomínku.
Kája Saudek: Technické noviny 1971–1977
Autor je literární a výtvarný kritik