Taková rouhačská otázka

as od času se v tom mediálním kolotoči – v těch tisících článků, které denně na světě vznikají – objeví texty, jež člověka opravdu zasáhnou. Trefí jej tak, že musí několik dní o daném tématu přemýšlet. Mně se to stalo minulý týden, když jsem si přečetl reportáž Tamera El-Ghobashyho, šéfa bagdádské redakce listu The Washington Post. Jeho článek nese název „Smutnění porodní báby Islámského státu (ISIS)“– a je to síla.

Čtenáře by měla varovat už úvodní fotka, na níž Samíra al-Nasr s bolestným výrazem (a vyplakanýma modrýma očima) u okna jakoby poodhrnuje závěs do pokoje, kam nebylo předtím vidět... Během minulých let to byla právě ona, kdo v městě Rakká, v někdejší metropoli Islámského státu, Daéše, přivedla na svět tisícovky dětí, spousty z nich pro fanatické bojovníky. Samíra s odporem vzpomíná, jak jednou chtěl samozvaný mudžáhid svého novorozeného syna ihned nastrojit do malinkaté vojenské uniformy!

Šestašedesátiletá Samíra tak viděla věci groteskní i hrůzné. Po minulé tři roky ji militanti převáželi mezi matkami taxíky. Dnem a nocí, nocí a dnem. A byly to porody vesměs bez radosti. Děti byly produkty, děti se staly nástrojem propagandy. Zatímco maminky přivinuly svá dítka a šeptaly jim hadísy v arabštině, otcové bývali tvrdí. Samíře zakázali podá- vat ženám utišující prostředky, někdy jim nesměla dát ani vodu, aby je neotrávila. Chtěla přestat, nechtěla „isisákům“sloužit, ale to znamenalo dvě věci: uvěznění, či popravu.

A tak ženám pomáhala. No, ženám; mezi syrskými rodičkami byly hlavně třináctileté, maximálně patnáctileté dívky, starší byly pouze cizinky mnoha národností: Tunisanky, Saúdky, Jemenky, Somálky, ale i Francouzky, Němky či mladé Rusky. Samíra viděla asi hodně, takže o strůjcích ISIS říká: „Nebyli to lidé. Byli to tvorové jiného druhu.“

Neobjeví se v budoucnu mudrlanti, kteří budou provokativně tvrdit, že lidé Islámského státu (!) mívali svou kulturu, svůj světonázor a rituály (shazování gayů, popravy), přičemž jsme jim to vše v zárodku zkazili?

Ato je ta rouhačská otázka. Moderní antropologové se upínají k dogmatu tzv. kulturního relativismu. Zjednodušeně: každá kultura (společnost) je jedinečná, lze ji chápat jen v jejích pojmech čili nesmíme odsuzovat to, čemu nerozumíme. Kabinetní teoretici se tudíž vysmáli nevědeckým národopiscům, kteří svého času kritizovali kanibalismus (třeba na Fidži), tajnou společnost Areoi v Polynésii (členové museli před vstupem zabít i vlastní děti) anebo kmeny praktikující infanticidu (indiáni Amazonie)...

Jenom pár antropologů, jako Scott Atran, se odhodlalo zkoumat ISIS přímo v terénu coby svéráznou lidskou kulturu. Neobjeví se pak v budoucnu mudrlanti, kteří budou – někde v aule Harvardovy univerzity – provokativně tvrdit, že lidé Islámského státu (!) mívali svou kulturu, svůj světonázor a rituály (shazování gayů, vizualizované popravy), přičemž jsme jim to vše v zárodku etnocentricky zkazili?