Křivé kladivo na sociální ghetta
Bezdoplatkové zóny jsou protiústavní, nepomáhají k řešení situace. K názoru se přidal i Krajský soud v Praze
Když se poslanec Vladislav Vilímec 29. listopadu 2016 obrátil na kolegyně a kolegy v Poslanecké sněmovně s pozměňovacím návrhem, aby jim představil koncept bezdoplatkových zón se selektivně omezeným čerpáním doplatku na bydlení, vyslovil v obecné rozpravě přesvědčení, že návrh, který předkládá, je ústavně konformní. Vyjádřil zároveň naději, že návrh, jenž byl pak v lednu 2017 za spokojeného mručení 131 ze 185 přítomných zákonodárců přijat, v červnu nabyl účinnosti a v následujících měsících jej začaly činorodě testovat desítky obcí a měst od Kladna až po Ostravu, může být jakýmsi novým kladivem na sociální ghetta a zabraňovat obchodu s chudobou. Jak by řekla Jirotkova teta Kateřina, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a jak už to tak bývá, poslanec se nejspíš mýlil v obou ohledech. Proč?
Kladno, to je ten hit
Příčiny poslancova omylu nastínil před několika málo dny Krajský soud v Praze. Ten rozhodoval o žalobě, která se domáhala zrušení opatření obecné povahy, jímž statutární město Kladno v prosinci minulého roku prohlásilo celé své území za „oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“, a to právě na základě nově účinného ustanovení § 33d zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Sporné pravidlo, ostatně protlačené do zákona o pomoci v hmotné nouzi s vydatnou podporou Svazu měst a obcí, totiž umožňuje obecním úřadům na návrh konkrétní samosprávy vyhlásit jakousi „zónu vyloučení“, v níž potom platí speciální restriktivní režim. Jeho podstatou je podle jiného ustanovení téhož zákona to, že lidem, kteří by chtěli po vyhlášení „zóny“požádat v jejím rámci o doplatek na bydlení, nevznikne zkrátka na dávku nárok. A sice na rozdíl od těch, kteří bydlí mimo vymezenou oblast.
Norma, jíž nevídaně bohatýrsky využili kladenští, která ale zaujala i lokální politiky od Chomutova po Bohumín, je vlastně koncipovaná tak, že staví občana před prekérní dilema. Buď může mít ústavně garantovanou svobodu pobytu, anebo může mít ústavně garantované právo na zajištění základních životních podmínek, rozhodně však nemůže mít obojí. Kterého ze dvou Listinou zaručených práv se vzdá občan raději?
Neboli vážně, ale opravdu vážně chce kdejaký chuďas bydlet zrovna v Kladně? Vždyť přece nemusí..., i kdyby tu třeba měl práci, rodinu, přátele, zázemí.
Střela hromadného ničení
Že je takové dilema protiústavní, že ony státem posvěcené „zóny delikvence“prolamují stěžejní lidskoprávní principy rovnosti a důstojnosti, stejně jako nepřípustně limitují vlastnické právo i právo podnikat na straně majitelů nemovitostí, to si nemyslí už pouze skupina dvaceti senátorů, která v prosinci minulého roku dotyčné ustanovení napadla ústavní stížností. K jejich právnímu názoru se teď přidal krajský soud, jenž se jednak s argumentací formulovanou za senátory advokátem Pavlem Uhlem v podstatném rozsahu ztotožnil, jednak ji v kladenské kauze sám rozvinul.
Nezamlouvá se mu především právní konstrukce objektivní – osobně nijak neovlivnitelné – odpovědnosti potřebných a zranitelných lidí za výskyt „sociálně nežádoucích jevů“, zpochybňuje ale také racionalitu ustanovení, jež ze své povahy není schopno postihnout rozdíl mezi původci a místy projevu neblahých společenských jevů. Vilímcem předsta- vený právní institut pak soud vnímá doslova jako „nemířenou střelu hromadného ničení“a připojuje se proto coby vedlejší účastník k senátorskému návrhu na zrušení obou dotčených ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Nájezdníci a nepřizpůsobiví
O nesouladu sporného pravidla s ústavněprávními normami může rozhodnout – a případně jej zrušit – až Ústavní soud a lze jenom doufat, že se bude věcí zabývat co nejdříve. Jde totiž, anebo by jít mělo, stejnou měrou o seniory hledající menší a lev- nější bydlení, matky samoživitelky anebo romské rodiny s dětmi, které jen přetěžko nalézají na svobodném trhu standardní byt (realitní makléři ví o rovnosti své).
O sociální inteligenci účinného legislativního řešení není však pochyb od počátku. Snad nikdo z expertů totiž nikdy nevěřil, že by osvícení, jež k poslanci Vilímcovi údajně přišlo v podobě návštěvy dvousethlavé obce Semněvice na Domažlicku, mohlo mít širší pozitivní dopad a jakkoliv moderovat sociální vyloučení či nahradit systémové řešení, jímž měl být zákon o sociálním bydlení. Lidé, kteří potřebují bydlet, totiž kupodivu nezmizí.
Z politiky by ale mohli zmizet starostové, kteří někdy celé desítky let prosazují asociální a často i segregační politiku se zjevným záměrem štvát nejzranitelnější skupiny občanů proti sobě. Je jen zdánlivě paradoxní, že jsou to ti stejní výtečníci, kteří pak rádi a často opakují obskurní termín „nepřizpůsobiví“(neboli „vy víte kdo“), k němuž v souvislosti s bezdoplatkovými zónami přidali ještě termín „nájezdníci“(čili obchodníci s bydlením). Ti jsou ostatně o krok napřed a dávno volí strategii, která by se dala chápat jako „diverzifikace bytového portfolia“. Ne, není to od nich hezké. A ano, mnozí z nich jen bezskrupulózně využívají díry na trhu, kterou jim otvírají podobně bezskrupulózní politici.