Novináři píší především sami o sobě

Pražská primátorka Adriana Krnáčová končí a média se s ní poměrně bujaře vypořádávají. Dozvídáme se tak leccos o Krnáčové, ale i o novinářích. Primátorka jim nepochybně poskytla pár šťavnatých podnětů ke šťavnatým komentářům, protože politická korektnost nepatří k jejím nejfavorizovanějším tématům. Tomu lze rozumět. Kdo zná hokej, ví, že viditelný faul často jen reaguje na předchozí skrytý. Ale o tom ať píší ti, kdo jsou zasvěceni do pražské politiky.

K povšimnutí jsou tu i jiné věci. Například spouštěcí mechanismus – někdo jde dolů, takže hrrr na něj! Ohlásí odchod z politiky, nebude nebezpečný, mediální pirani si na něm mohou vyzkoušet zoubky. Vše je dovoleno. Opravdu obdivuhodné a důstojné.

K tomu se přidává negativní důsledek moderní choroby, jíž je přehnaná politická korektnost. Ta může – pokud je jí jako šafránu – člověka kultivovat, ale v množství větším než nepatrném už ničí přirozené cítění. To si jedinec zdokonaluje i tak, že občas dostane „po čuni“, občas po ní někomu dá.

Současná hypertrofovaná politická korektnost ale slouží jako záštita pro alibismus, pokrytectví, cenzuru, neumětelství, bázlivost, slabost a další hanebnosti. Ničí přirozené meze, protože proces jejich ustavování nahrazuje direktivně. Tím provokuje módní, ale docela logickou reakci, totiž jejich divoké atakování a extrémní překračování.

To celé je posíleno tím, že novináři o sobě bezelstně uvádějí, že věci a myš- lenky a problémy „vnímají“. To je ale primárně „intelektuální výkon první signální soustavy“. Toto plevelné slůvko zasvinilo obecně používanou mluvu, bohužel však právem. Vnímání vytěsnilo složitější myšlenkové procesy. Důkaz je dán právě tím bezmyšlenkovitým rozšířením tohoto slůvka.

A situace je završena postavou samotné Adriany Krnáčové. Jaká byla primátorka, to ať hodnotí jiní – ale ať se jim do toho neplete, že je to „chic ženská“. To lze totiž napsat šťavnatě a jadrně a napřímo a přitom neurážlivě, aniž by to – tak či onak – ovlivnilo hodnocení primátorky coby politické figury.

Někteří novináři však i primátorku coby političku neposuzují, ale pouze „vnímají“. Bouří se jim první signální soustava a hormony a oni se tím – opět bez rozmyslu – ještě běží pochlubit na veřejnost. Do odborného hodnocení se jim pak pletou emoce a k primátorce se snaží připasovat všelijaké zkomoleniny a patvary („Krnda“), nad nimiž by ovšem Sigmund Freud jásal.

O Adrianě Krnáčové se tak veřejnost od těch některých „zpovykaných“novinářů nedozví mnoho nového. Leccos se ale s Freudem může dozvědět o nich samých – jak a co s nimi cloumá a jak to nezvládají. A že tato jejich duševní inkontinence prosakuje do jejich textů.

U mužů je ale ještě šance, že ty hormonální bouře rozchodí, když už to jejich prosté vnímání světa nepodporuje reflexi, která je základem vědomé nápravy. Horší je, když těmi výrazy častují primátorku Krnáčovou novinářky, protože to už pomáhá nastolit pavlačovou atmosféru, která pak kontaminuje celospolečenskou situaci a vrací se v těch nejnevhodnějších chvílích a formách. Po nějaké noblese ani vidu, ani slechu. Musí to tak být?

O Adrianě Krnáčové se veřejnost od těch některých „zpovykaných“novinářů nedozví mnoho nového. Leccos se ale s Freudem může dozvědět o nich samých – jak a co s nimi cloumá a jak to nezvládají.