Okouzlující hvězdář, letec a diplomat
město světové kultury – Paříž. Nedlouho po završení univerzitního studia odcestoval do francouzské metropole s neskromným cílem město na Seině dobýt, což se mu k velkému překvapení jeho známých i podařilo.
Začátek spolupráce se Štefánikem koncem roku 1915 neskutečně nadchl i Edvarda Beneše. Štefánik nejenže uvedl československou problematiku do nejvyšších míst francouzské politiky, ale také vysvětlil „provinčnímu“Benešovi ve velké Paříži důležitost reprezentativního oblékání. Rozdíl mezi světáckým Štefánikem, který byl díky své schopnosti přesvědčovat lidi často přirovnáván k apoštolům, a suchopárným Benešem, který měl zvyk vypočítávat argumenty na prstech, aby na nic nezapomněl, snad nemohl být větší. Spojovalo je však odhodlá- ní rozbít rakousko-uherskou monarchii a také nesmírná inteligence a cílevědomost.
Nebezpečné známosti
Předválečnou dobu strávil Štefánik na cestách, ale nezastavil se ani po jejím začátku. Nejprve se v roce 1915 v Srbsku účastnil bojů v rámci francouzské eskadry MFS 99. Na jaře roku 1916 byl v Itálii, později v létě téhož roku v Rusku, odkud si na pár měsíců odskočil do Rumunska, aby se začátkem následujícího roku vrátil zpět do Ruska. Po svém návratu do Francie na jaře roku 1917 se tento „ministr pro výjimečné situace“ve své druhé vlasti velmi dlouho nezdržel a odcestoval do Spojených států, kde žila početná česká a slovenská kolonie. Hlavním cílem jeho cest bylo verbování dobrovolníků do československého vojska, které vznikalo ve Francii a kterému chyběla lidská síla. Zároveň propagoval československou myšlenku, a to nejen mezi krajany, ale hlavně u dohodových diplomatů, politiků či generálů. Vznik Československa, a tedy rozpad Rakouska-Uherska byl až do roku 1918 nepředstavitelný a mnozí Francouzi měli Štefánika za blázna. Dohodoví představitelé dlouho považovali habsburskou monarchii za garanta stability ve střední Evropě a hráz proti německé expanzi na východ.
Kromě vynikajících přesvědčovacích schopností se Štefánik mohl opřít i o sítě svých přátel a podporovatelů. V Štefánikově networkingu hrály důležitou roli ženy. Pro používání vojenské taktiky v milostných záležitostech ho přirovnávali k Choderlosovi de Laclosovi, autorovi známého románu v dopisech známosti.
Díky svým stykům ve Francii se Štefánik rychle dostal na nejvyšší místa v Itálii: už na jaře roku 1916 měl otevřené dveře na královský dvůr, k italskému ministrovi zahraničí Sidneymu Sonninovi, k náčelníkovi generálního štábu generálu Luigimu Cadornovi či k básníkovi Gabrielu D’Annunziovi.
Přízeň významných osobností pařížské a římské společenské a politické smetánky však bylo třeba udržovat, což bylo pro Štefánika kvůli jeho neutuchajícím cestám velmi komplikované. Z toho hlediska, zejména v Paříži, sehrál klíčovou roli Beneš, který v průběhu roku 1917 uskutečnil také několik cest do Říma s cílem dojednat přesun československých válečných zajatců do rodící se armády ve Francii nebo vybudování československého vojska v Itálii, avšak bez většího úspěchu. Ale prezidentský dekret z 16. prosince 1917, jehož definitivní verzi vyjednal Štefánik po návratu ze Spojených států, povolil organizování legií ve Francii.
Začátkem roku 1918 odjel Štefánik do Itálie se stejnými cíli jako Beneš rok před ním. Štefánik však přišel do jiné země a do jinémezinárodní situace. V první řadě to byla italská porážka u Caporetta, po níž se posunula italsko-rakouská fronta o 100 kilometrů do italského vnitrozemí. Italové byli donuceni mobilizovat všechny síly, k čemuž se hodily i československé legie. Právo na sebeurčení národů získávalo, zejména s Leninovým dekretem o míru a Wilsonovými 14 body, stále větší mezinárodní ohlas, avšak to bylo vykládáno též jako autonomie v rámci monarchie, nikoli její rozbití.
Známá Sixtová aféra, která odhalila tajná jednání o míru mezi Dohodou a Habsburky, přimkla Rakousko-Uhersko k jeho německému spojenci, čímž se zmenšily vyhlídky na separátní mír. Rovněž se ve prospěch hnutí utlačovaných národností změnila situace na italské vnitropolitické scéně. Hlavní překážkou podpory ze strany Říma byly sporné nároky Jugo- Nebezpečné slávců a Italů na území na jadranském pobřeží. V dubnu 1918 se Štefánikovi podařilo vyjednat italský souhlas se vznikem československé armády i uznání Československé národní rady, řídicího orgánu odbojové akce, což byl nesmírný úspěch. Až mnohem později dal Řím zelenou vzniku rumunských a polských jednotek na svém území.
Po podpisu brestlitevského míru mezi Německem a Ruskem v březnu 1918 byla vojenská situace Dohody velmi nepříznivá, a tak byla ochotná udělat cokoli, aby tenhle stav věcí zvrátila. Mnozí diplomaté byli přesvědčeni, že vznik legií bude mít za důsledek vyřazení Rakouska-Uherska z války, což by izolovalo Německo od jeho spojenců – Bulharska a Otomanské říše –, a tudíž mu zasadilo smrtelnou ránu.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou Milanu Rastislavu Štefánikovi (1880–1919), vůdci zahraničního odboje, od jehož tragické smrti uplyne tento týden 99 let.
Spor Francie s Itálií
Z diplomatického hlediska začala zaznamenávat československá akce podstatné úspěchy od jara 1918. Diplomatičtí a vojenští představitelé Dohody a Spojených států v Itálii pod Štefánikovým vlivem informovali své vlády velmi příznivě o československých nárocích. To hrálo klíčovou roli při uznání Československé národní rady Britá
nií a prohlášení Spojených států, že všechny slovanské rasy musejí být zcela osvobozeny z rakouského a německého područí.
Zatím československé legie v Rusku ovládly transsibiřskou magistrálu, hlavní dopravní tepnu největší země světa. V létě 1918 se však jejich situace stále více komplikovala, což si vyžádalo cestu generála Maurice Janina, vrchního velitele československé armády, a jeho pobočníka generála Štefánika na Sibiř. Když opouštěli Evropu, válka byla ještě v plném proudu, obecně se očekával konec války v roce 1919, avšak po příjezdu do Ruska zavládl v Evropě mír a Československo se stalo realitou. Legionáři neviděli smysl v boji proti bolševikům, když už vzniklo Československo. Zmezinárodního hlediska byla pozice nově vzniklého státu velmi křehká, a tak byla klíčová podpora dohodových velmocí, které vnímaly bolševiky jako hrozbu. Z toho důvodu Štefánik už jako ministr války přesvědčil legionáře, aby pokračovali v bojích. Štefánikova mise však byla mimořádně složitá nejen kvůli protichůdným zájmům spojenců v Rusku, ale i kvůli rozdělení protibolševické opozice a v legiích se mu zcela obnovit disciplínu nepodařilo.
Po návratu do Evropy na jaře 1919 Masaryk pověřil Štefánika vyřešením sporu mezi italskou a francouzskou vojenskou misí v Československu ohledně velení československé armádě, to byl oříšek, který žádný politik neuměl rozlousknout. Štefánik vyjednal kompromis přijatelný pro obě zainteresované vlády, ale v té době se již nacházel v zásadním sporu s Benešem. K dlouhodobé osobní rivalitě mezi těmito muži se přidaly rozdílné názory na zahraničněpolitické směřování nové země. V tehdejším sporu mezi Itálií a Francií se Štefánik stavěl na stranu těch francouzských politiků, kteří se snažili o smíření se svým románským sousedem. Avšak nešťastná smrt 4. května 1919 zabránila Štefánikovi jeho plány realizovat.
Autor působí v Historickém ústavu Slovenskej akadémie vied. Příště Vojta Beneš