Dopravit vodu domů něco stojí
PRAHA Přístup k pitné vodě patří k nejzákladnějším potřebám člověka. Přestože s ní každý přichází do kontaktu denně, státu i lidem čtvrt století chyběla data, v jaké kondici české vodovodní potrubí je. Ministerstvo zemědělství má nyní k dispozici údaje z drtivé většiny trhu a poprvé v historii je v ucelené podobě poskytne všem v otevřené webové aplikaci, kterou dnes spouští. „ Cílem je ztransparentnit obor, protože většina lidí je přesvědčena, že za vodu platí moc,“říká v rozhovoru pro LN
Aleš Kendík, náměstek ministra pro vodní hospodářství.
LN Když to shrneme, co data ukazují? V jakém stavu síť je?
V relativně dobrém a neustále se zlepšuje, trend je jednoznačný. Pokud to zhodnotíme na základě nejjednoduššího kritéria, což jsou ztráty vody v trubní síti, které vypovídají o tom, jak se vlastník či provozovatel stará, v jaké kondici síť je, jsme zhruba na 16 procentech ztrát. Pokud to porovnáme s obdobím před dvaceti lety, došlo ke snížení téměř na polovinu.
LN Co by bylo optimum? Asi nula, ale ta je nedosažitelná...
Nula by ani optimum nebyla, nejde jí prakticky docílit. Když někdo hlásí nulové ztráty, je to indikátor nekorektního vykazování. Existují studie, které ukazují, že je ekonomicky efektivní snižovat ztráty na úroveň osm až deset procent, některé jiné studie hovoří o 12 procentech. Na síti se musejí dělat opatření jako třeba monitoring, abyste měli online přenos, pokud někde dojde k poklesu tlaku, což značí pravděpodobnou poruchu. To jsou věci, které něco stojí. Musí se to vzít v kontextu, množství peněz vynaložených na tato opatření oproti docílenému snížení ztrát vody.
LN Značí dvojnásobné snížení ztrát, že podinvestovanost potrubí klesá?
Ano. Podinvestovanost samozřejmě v nějaké míře pořád existuje, je to i důsledek období minulého režimu. Výše vodného a stočného byla před rokem 1989 na tak nízké úrovni, že celkový výběr po- platku nebyl schopen pokrýt ani náklady na ten výběr. Pak musely existovat dotace, aby vůbec šlo síť provozovat, ale už samozřejmě nezbývaly žádné peníze na lepší údržbu a obnovu.
LN Dotování cen se ale pořád děje – na úrovni majitelů sítě, typicky obcí. Nebo si nedávají stranou dost peněz na obnovu, protože nastaví ceny, které neodpovídají nákladům.
Někteří vlastníci se chovají lépe, mají odpovídající výši vodného se stočným, z nichž jsou schopni vytvářet finanční zdroje na budoucí opravy i obnovy. Jsou vlastníci, kteří k tomu přistupují jinak, nastaví cenu, která nepokrývá veškeré náklady, zejména pak zdroje na budoucí obnovu. Na druhou stranu mají možnost toto dotovat z jiných příjmů, to už je na rozhodnutí vlastníka. Pokud je to obec, může se rozhodnout sanovat budoucí obnovu z jiných svých zdrojů. Je to její rozhodnutí, podobně jako když některá města nevybírají poplatek za svoz odpadu. Pro nás je spíš důležité, že data o tom jsou vedena a vlastník si to uvědomuje. Správné by ovšem bylo, aby systém byl ekonomicky soběstačný.
Musíme k tomu ale připočíst fakt, že existují systémy, které nebudou nikdy ekonomicky efektivní z důvodu malého napojení lidí. Kdyby se veškeré náklady, včetně zdrojů na obnovu, měly pokrýt vodným se stočným, dostali bychom se v některých místech nad sociální únosnost a někteří lidé by tuto vysokou cenu nebyli schopni zaplatit. Tam ingerence státu bude muset být.
LN Dá se už říci přesněji, kolik peněz v potrubí chybí? Dosud byly jen odhady, ministr životního prostředí Richard Brabec hovořil o desítkách miliard.
Nyní máme k dispozici čísla za rok 2016, data sesbíraná od vlastníků i provozovatelů. Už se jedná o čísla relevantní, zpráva pokrývá 95 procent trhu dle objemu vody vyrobené a prodané, odvedené a vyčištěné. Zaměřili jsme se na to, abychom zahrnuli sto největších vlastníků a provozovatelů, to je to absolutní gros. Spočítali jsme také u každého vlastníka, jestli z našeho pohledu vytváří dost zdrojů do budoucna. V závěrečné zprávě, která je veřejná, je možné tento údaj u každého vlastníka najít.
LN Ať si to vytížený čtenář nemusí hledat: kdo nevytváří dost a kdo ano?
Zahrnujeme přes 1500 vlastníků, těžko z nich vybrat. Většina, co se týká objemu dodávané vody, vytváří dost velký fond obnovy. Pokud to vezmeme na počet vlastníků, pak ne. Je to zejména způsobeno tím, že například tři největší provozovatelé mají přes třetinu trhu – Praha, Severomoravské vodovody a kanalizace, Severočeské vodovody – a ti vytvářejí zdrojů dostatek.
LN Početní většinu, která si nestřádá, jak by měla, představují tedy menší obce.
Ekonomika jejich systémů je výrazně horší, možná ani nemají možnost chovat se jinak. U menších vlastníků je problém samozřejmě největší.
LN Ještě jsme neřekli, jak velký vnitřní dluh je.
Celý systém nyní generuje necelých 14 miliard korun ročně, které mohou jít teoreticky na obnovu. Jestli je na ni vlastníci opravdu použijí, je věc následné kontroly. Systém by měl podle našich propočtů generovat o jeden a čtvrt miliardy víc. Nejedná se o žádné zásadní plošné podfinancování infrastruktury, když vezmu, že celkové tržby v rámci vodného a stočného jsou asi 32 miliard. Takže aby se pokryl nárůst ve fondu obnovy, mělo by teoreticky dojít k navýšení tržeb u pitné vody asi o 2,7 procenta a u odpadní vody o pět procent. Pak by došlo k rovnovážnému stavu. Ovšem není to plošné, některé subjekty si povinnost už v tuto chvíli plní a u těch, které neplní, by teoretické zvýšení bylo vyšší. Ale není určitě pravda, že by nyní v systému nárazově chyběly desítky miliard.
LN Početně je podle dat většina těch, kdo fond obnovy neplní dostatečně. Kolik jich je?
U pitné vody je to 1229 vlastníků, u kanalizace 1600. My ale nerozlišujeme, zda finance ve fondu nedosahují o jedno procento, či o padesát. To znamená, že v úhrnu může být řada vlastníků, kterým chybí jen dvě procenta. Přepočítali jsme to i na obyvatele – u pitné vody se to týká 1,3 milionu lidí a u odpadní 1,6 milionu.
LN Tento počet lidí obsluhují vlastníci, kteří nemají nastřádáno dost na obnovu?
Ano. Jestliže máme zásobeno z vodovodů pro veřejnou potřebu přes devět milionů obyvatel, těch přibližně osm milionů je na sítích, kde se z našeho pohledu vytváří zdrojů dostatek.
LN Co tedy umí veřejná aplikace ze sesbíraných dat?
Každý si bude moci najít obec či město, jaké chce. Když si ho rozklikne, zjistí, jak vysoké vodné a stočné v dané obci je, a to i v porovnání s republikovým průměrem, z čeho je vodné se stočným složeno. Třeba pokud je to 50 korun na kubík, kolik z toho je zisk, nájem, materiál, mzdy, náklady na opravy a tak dále. Uvidí také, kdo je vlastníkem a provozovatelem sítě v daném místě, množství ztrát vody, poruch a výsledků rozborů kvality. Je možné porovnat si tře- ba dvě obce, kdyby se člověk chtěl dozvědět, jak je na tom soused. Poprvé se na veřejně dostupném online místě shromažďují informace o vodném, stočném a vůbec struktuře nákladů vodohospodářské infrastruktury. Každý rok se data budou aktualizovat.
LN Jaký efekt to může nebo má přinést?
Za prvé ztransparentnit obor jako takový, protože většina lidí je přesvědčena, že za vodu platí moc, že je tam moc velká ziskovost a zisky odcházejí jinam, než by měly. Ale pokud se podíváte na strukturu ceny, uvidíte, že zisková marže je na 50 korunách ceny třeba dvě koruny a zbytek jsou nezbytné náklady k tomu, aby se voda vyrobila a dopravila k lidem domů.
Pokud se bude nějakému vlastníkovi zdát, že sousedi mají levnější provoz, může si porovnat struktury cen a ptát se svého provozovatele, proč má vyšší režijní náklady. Vznikne z toho přirozený tlak, že kdo se tím bude chtít zabývat, ten se bude mít o co opřít. Jedna věc je vlastník, druhá provozovatel a záleží, jak mezi sebou mají nastavený smluvní vztah, jak je vyvážený.
LN První zpráva z porovnání dat ukázala, že někteří vlastníci měli nastavený nulový nebo i záporný nájem. Je v tom vůbec nějaké ratio?
Nulové nájemné úplně racionální není, ale v některých systémech to může být nutnost. Protože kdyby se do ceny dalo ještě nájemné, které je uznatelnou položkou, pak už by výše vodného se stočným nebyla pro obyvatele akceptovatelná, protože by byla nad úrovní sociální únosnosti. Pak jsou dvě možnosti: dát nájem do ceny a zavést slevu, například v podobě záporného zisku, aby občané dostali vodu za sociálně únosné ceny. Nebo ho do ceny nedat, ale pak budou chybět peníze na rozvoj a budou muset být doplněny z obecního rozpočtu.
LN Bude vůči takovým obcím nějaké opatření?
Určitě, to bude náš druhý krok. V tom prvním jsme zmapovali vlastníky, kteří z našeho pohledu nevytvářejí zdrojů dost. Nyní je vyzýváme, aby tento stav napravili, případně nám dali zpětnou vazbu. U vlastníků, kde dojdeme k závěru, že nemají možnost fond obnovy sami v dostatečné míře vytvářet, se budeme zabývat tím, jak jim pomoci. Nebo jak motivovat menší i větší vlastníky, aby se slučovali do větších celků. To by byl úplně ideální stav, protože atomizace oboru je největší problém, který tady máme.
LN Jak by ta motivace měla vypadat? Velká sdružení vlastníků často nechtějí přibrat odlehlou obec, protože by jim zvyšovala náklady tím, že je to moc potrubí na málo lidí.
Přesně tak. To je věc, kterou zatím nemáme dořešenou, neboť to naráží na to, co jste uvedla. Radši bychom dělali pozitivní motivaci, například zadotovali infrastrukturu malého vlastníka, která je nyní ve špatném stavu, aby se dostala do dobré kondice.
LN Aby to sdružení vlastníků nepřebíralo s vnitřním dluhem.
Ano – a za podmínky, že se to pak dostane do ekonomicky funkčního celku. Pozitivní motivace by byla správnou cestou, protože formou příkazu – „Ty malé si prostě vezmete.“– by to nefungovalo. Násilím ke společné spokojenosti, to prostě neplatí.
LN Takže druhá zpráva ze srovnání dat ukázala, že tu není tak zle, jak to vypadalo, než se porovnání začalo dělat.
Ano. Byl to i důvod, abychom se do toho pustili. Abychom vytvořili reálný obraz oboru.