Poláci předvedli Othella jako „negra“
VBrně minulý týden skončil 28. ročníkMezinárodního festivalu divadelních škol Encounter. Tak jako každý rok byl nabitý a překvapoval, kde se to nejméně očekávalo. Významná anglická divadelní škola Royal Academy of Dramatic Art, vyložený favorit, přivezla cvičení, které bylo evidentně nedodělané a výsledek nikoho nezaujal. Naproti tomu stejné téma Trójanek odehráli naprosto bravurně studenti izraelské školy Yoram Loewenstein Acting School z Tel Avivu – nutno dodat, že pod kompletním vedením profesionálů. Byli nejlepší a představitelka Hekuby, Michal Uzielová, zaslouženě dostala jednu z cen Marta za ženský výkon. A v představení byli další tři vynikající herci, kteří by si cenu také zasloužili.
Hodně se vždy očekává od Poláků. Povětšinou skvělé divadelní nebo filmové školy přivážejí mimořádné talenty. Tentokrát Národní akademie dramatických umění Aleksandera Zelwerowicze z Var- šavy přivezla Othella. Na scénu vstoupil herec načerněný od hlavy až k patě, s rudě namalovanými smyslnými rty. Vypadal jako nedomalovaný transvestit nebo karikatura černocha zdůrazňující jeden ze stereotypů přisuzovaných černochům, animální pudovost.
Tříhodinové představení hrané bez přestávky nenechalo nikoho na pochybách, že profesionální režisérka Grażyna Kaniová byla příliš ambiciózní a to, proti čemu se chtěla vyslovit – proti „nenávisti, rasismu, šovinismu a homofobii“– naopak beze zbytku naplnila. Nedokázala dílo interpretovat tak, aby nevyznělo jednoznačně rasisticky. Desdemona, celá bílá v platinové paruce, byla neposkvrněnou holčičkou a fyzický kontakt s Othellem na ní zanechával stále více černých skvrn. Jak to číst jinak, než že se s Othellem „špinila“? Efektní vizuální nápad, na vizualitě představení dost stavělo, ale přemýšlela vůbec režisérka, jaký to dál nese význam? Tím spíš, že anglické titulky dovolovaly sledovat úpravu textu, ten „jiný jazyk“, který tvůrci anoncovali v programu. Na rozdíl od Shakespeara tu Othello nebyl negro, černoch, ale nigger. Čili negr. Od konce 60. let tohle jednoznačně hanlivé oslovení nepoužije nikdo, kdo nechce urazit. A teď nemám na mysli politickou korektnost, která ad absurdum nepojmenuje nic skutečným jménem. To je jiná píseň.
Co k tomuhle návratu k neokoloniálním či jakým že to kořenům Poláky vedlo? Vypjatě nacionalistické hlasy, které se ozývají stále častěji a nejen z politických tribun? Dva jihoafričtí herci, kteří na festivalu odehráli příběh z doby apartheidu, byli tak šokovaní a uražení, že z představení odešli, a jeden z nich dokonce brečel. Vzpomněla jsem si na článek divadelního kritika černé pleti z New Yorkeru, Hiltona Alse, který ze stejného důvodu nedokoukal McDonaghův film Tři billboardy kousek za Ebbingem.
Poláci nepřijeli z tundry odtržené od zbytku světa. A dnes víc než kdy jindy, ať se to komu líbí, nebo ne, je divadlo součástí politickémapy světa, kontextů kulturních a historických. Je jich dokonce tolik, že se vůči nim mnohdy dá vymezit jenom jedinečností a autenticitou. Takže proč si Poláci vybrali Othella, a ne třeba Wyspiańského Wesele, které míří do vlastních řad? Co Othellem chtěli říct? Na festivalu nebyl jediný divák (a berme v potaz, že je to publikum především studentské, otevřené všemu!), který by jejich interpretaci rozuměl. Když jihoafrický herec Siabonga Mayola dostal od ředitele festivalu Petra Oslzlého cenu za svůj výkon, hlediště zabouřilo a celá izraelská delegace vstala, aby mu vzdala hold. Všechno jednoznačně politická gesta.
Spekulativních vysvětlení a diskusí bylo mnoho. Jedno z nich, že černá barva znamená jakoukoli „jinakost“, nějak nestačilo. Všichni jsme černoši, dobrá, ale nikdo z nás nechce být negr. Ani Poláci ne. Možná že oni především.
Autorka je překladatelka a publicistka