Tatíčkova poslední slova
Na výstavě Labyrintem dějin českých zemí na Pražském hradě byla před několika dny vystavena prázdná zapečetěná obálka. Prý obsahuje poslední slova Tomáše G. Masaryka, která pronesl na smrtelné posteli a jež zachytil jeho syn Jan. Spolu s jinými písemnostmi obálku zachránil osobní tajemník Jana Masaryka Antonín Sum (1919–2006), který ji rok před smrtí předal Národnímu archivu s podmínkou, že smí být otevřena až za dvacet let. Přesněji řečeno 19. září 2025, tedy podle odpočtu, který lze sledovat na stránkách Národního archivu, za sedm let a 141 dní.
Přemýšlet, co tak asi Masaryk na smrtelné posteli řekl, může být zábavná intelektuální hra. Jistě to však neřekl ve svůj úmrtní den, jak se někde psalo, protože od noci z 11. na 12. září 1937 byl v kómatu. Zapsaná poslední slova musela být pronesena mezi 6. a 11. zářím, kdy došlo k přechodnému zlepšení jeho stavu a komunikoval s okolím. Například 9. září podle svého osobního lékaře Adolfa Maixnera pronesl: „Chtěl bych zemřít. – Je všeobecně vhodná doba. – Co bude se mnou?“
Již z toho je zřejmé, že Masarykova poslední slova zřejmě nebudou nějakou složitě strukturovanou tezí. Je vůbec otázka, zda svá poslední slova pronesl česky, protože v době své nemoci komunikoval s okolím často anglicky nebo směsí obou jazyků. Mohl zrovna tak ocitovat nějakou ze svých známých tezí jako „Tábor je náš program“či „nebát se a nekrást“nebo dát přímo nějakou osobní radu svému synovi. Možná zmínil svou zvěčnělou manželku.
Poslední slova velikánů jsou často vydávána v různých sbírkách, ale většinou jde o pouhé kuriozity. Umírající většinou asi netuší, která slova budou jejich poslední, takže vše je věcí náhody a toho, co bližní zapíší. Například František Palacký prý na smrtelné posteli pronesl větu „Bůh jim žehnej“, což byl komentář k novinové zprávě, že v Hercegovině protiturečtí povstalci zvítězili v nějakém dílčím střetu.
Možná že v obálce ani nebudou Masarykova poslední slova, ale jde o žert Antonína Suma. Tento muž se po roce 1989 stal jedním z největších vykladačů Jana Masaryka, přičemž patřil k těm, kdo jeho smrt považovali za sebevraždu. Osobním tajemníkem ministra zahraničí však byl jen něco málo přes dva měsíce, přičemž v klíčových dnech od 20. února do 7. března 1948 ležel doma se spalničkami.
Pointu se dozvíme relativně brzy. Buďme rádi, že se Sum neinspiroval lékařem Bohuslavem Jirušem, který svou pozůstalost odkázal v zaletovaných bednách Národnímu muzeu s tím, že se smí otevřít až 200 let po jeho smrti, tedy 16. listopadu 2101. Odhalení tohoto tajemství se žádný dnešní čtenář Lidových novin asi nedožije. Ale Jirušův postup je skvělým příkladem posmrtného marketingu: chcete-li, aby se o vás něco vědělo ještě za pár set let, investujte do pevné bedny a odkažte ji muzeu nebo archivu. Ale pozor, aby potomci nebyli zklamáni!
Masarykova poslední slova zřejmě nebudou nějakou složitě strukturovanou tezí. Je vůbec otázka, zda svá poslední slova pronesl česky, protože v době své nemoci komunikoval s okolím často anglicky nebo směsí obou jazyků.