Chachaři a nejstarší řemeslnice
Chacharije v Komorní scéně Aréna je prvorepublikový retro obrázek, který prací s historickými prameny a jistou idealizací může v lecčem připomínat seriál Četnické humoresky. Vyznačuje se však také specifickým ostravským – tedy černým a drsným – humorem. A ještě lze dodat, že v Aréně je tato mozaika ze života bohatých, chudých i nejchudších tradičně výtečně zahraná.
Autoři Tomáš Vůjtek a Janusz Klimsza v programu uvádějí, že se tento příběh mohl stát jednoho dubnového dne roku 1932. Odpovídají tomu totiž všechny reálie, které v textu používají. A čtenáře a diváky oblažují medailonky svérázných postav, které se v inscenaci objeví nebo o kterých je pouze řeč. Nutno dodat, že tak tvůrci činí citlivě a přirozeně. Dozvíme se – z programu i inscenace – něco o Bratrech spiritistech z Radvanic či o provozování nejstaršího řemesla v Ostravě. Třeba to, že mnohé „lázně“se už tehdy provozovaly na slavné Stodolní ulici. A možná by bylo záhodno na tomto místě vysvětlit pojem chachar: „Původně tulák, bezcharakterní opilec a rváč, později sebevědomý frajer s kladným vztahem k alkoholu…“(Jak také stojí v programu.)
Ostravaci, Češi, Němci a ti ostatní
Inscenace tematicky navazuje na Brenpartiju, uvedenou v tomto divadle roku 2009, jenže nyní se v ní objevují všechny vrstvy smíšeného ostravského obyvatelstva (nejen obyvatelé ostravských hald, jak tomu bylo v „díle prvním“). Nacházíme zde třeba Němce Kubitshka (v podání Šimona Krupy), kterému odmítá strážník Hlavatý (Vladislav Georgiev) napsat do protokolu německou verzi jména, protože má český psací stroj! Postavy „ci- záků“jsou vůbec vykresleny velice zdařile, i když anekdoticky. Kubitshek například nutí k poslechu Richarda Wagnera českou prostitutku. Mariana, kterou hraje Tereza Cisovská, je modrooká a blonďatá a Kubitshkovi připomíná valkýry, které přiváděly padlé bojovníky do Valhally. Jeho pocit nadřazenosti a vyvolenosti jasně odkazuje na dobu, která teprve přijde.
Tuto časovou ukotvenost, která je zde zpodobňována s ironií, avšak není zpochybňovaná její hrůzostrašnost, je doplněna postavou Žida Silbersteina (Marek Cisovský). Tvůrci nesklouzávají k černobílému líčení, využívají sice vtipné stereotypnosti, přesto dokážou ve zkratce to nejpodstatnější – ukazovat lidi se všemi bolestmi a radostmi. Silberstein je obchodník a jeho promluvy k bohu, obchodním partnerům i ženě (jež nakupuje v obchodním domě Ostravica, avšak neoplývá tělesnými půvaby a neumí zpívat; perfektně a možná nečekaně ji zpodobňuje Alena Sasínová-Polarczyk) jako by vypadly z těch nejlepších židovských anekdot.
Mučednice to nemají lehké
Vůjtkovi a Klimszovi se ovšem už tak skvěle nedaří v linii české, i když zápletka se ztraceným četnickým psem a vařením podivného guláše na struskové haldě je samozřejmě dosti vydatná. Také pár Ferdy Prokopa (Josef Kaluža) a vysloužilé prostitutky (Dana Fialková), o které se praví, že nejstarší osoba provozuje nejstarší řemeslo, je zdrojem mnoha komických situací. Stěžejní je ovšem role Mariany Terezy Cisovské, což se vy- jeví především v druhé polovině inscenace. Zřejmé jsou odkazy k duchovnímu rozměru této ženy utěšitelky s dobrým srdcem, což ovšem v inscenaci není příliš vydařené, ba ani zřetelné.
V první části inscenace jsou totiž diváci seznámeni s pestrým ostravským obyvatelstvem formou vypointovaných obrazu, po přestávce má být ovšem nastolena vážnější nota, ve vyprávění přichází ke slovu příběhovost. A Chacharije se tak bohužel přehoupne spíš do vyprávěnky o zneužívané dívce, která se stala lehkou děvou, aby už „to“nemusela dělat zadarmo. Skončí to s ní špatně, že si dovoluji prozradit pointu. Škoda, povídání o Židech, cikánech (ano, i na ty se dostalo, a taky především formou vtipu-hádanky v podání Zuzany Truplové), tulá- cích, četnících i ostravských Němcích a Židech byly poutavější. A ohromující precizním rešeršním základem, který divák ani chvilku nepociťuje jako balvan.
Jen (osobní) dodatek, Chacharije je mi blízká také proto, že mám v Ostravě kořeny. Nesmířím se tedy s tím, že se zde nehovoří „ponašimu“důsledně. Moje babička by totiž nikdy nevypustila z úst slovo hovno. Vždycky jen guvno!
Tomáš Vůjtek a Janusz Klimsza: Chacharije
Autorka je divadelní kritička