Hlad žene Venezuelany na venkov
„Lidé tam nemají co jíst, nemají pitnou vodu a každou chvíli je někdo může podříznout,“nebere si servítky Betancour.
Podle nedávno vydané studie tří renomovaných venezuelských univerzit každý Venezuelan zhubl za loňský rok v průměru o jedenáct kilo. Podle univerzitních dat dnes téměř 90 procent venezuelské populace žije v chudobě. Musí si vystačit s méně než dolarem na den.
Caracas může posloužit jako symbol ekonomické a sociální krize, jež postihla Venezuelu, tuto kdysi nejbohatší zemi Latinské Ameriky. Je ironií, že se ve městě potulují stovky, ne-li tisíce hladovějících dětí bez bot, zatímco v hloubi země se nacházejí největší zásoby ropy na světě.
„Zažíváme nový fenomén. V Caracasu jsme vždy měli děti ulice. Dnes je tam ale táhne potřeba uživit se. Doma prostě nemají dostatek jídla,“vysvětluje mi Beatriz Tiradová, jež vede neziskovou organizaci Andělé ulice, která se snaží těmto dětem pomáhat.
Především v podvečerních hodinách je snadné vidět v ulicích desítky lidí včetně dětí prohledávajících odpadky s cílem najít trochu jídla. Situace se zdramatizovala na- tolik, že v Caracasu dnes dokonce existují dětské gangy, jež o odpadky svádějí líté, krvavé bitvy.
Druhá strana kopce
Prohledávání odpadků je pro mnohé posledním stadiem úpadku. I proto se mnozí obyvatelé Caracasu snaží najít jiné způsoby, jak docílit určité ekonomické stability. Jedním z takových řešení je návrat na venkov.
„Lidé se vracejí na venkov, protože pokud mají přístup k půdě, mohou více či méně v klidu přežívat,“říká mi Phillip Gunson z globální neziskové organizace International Crisis Group se sídlem v Caracasu.
Pro obyvatele Caracasu je v tomto smyslu nejblíže úrodný Galipan. Zdejší horské svahy, jež nabízejí fazole, avokádo, juku či mango, tak například přitáhly 55letou Joannu, která zde tráví víkendy. Její partner tu totiž našel práci.
Miguel, jak se tento muž představil, ale není placen penězi. Majitel jedné ze zdejších usedlostí mu výměnou za obhospodařování pozemku dopřál střechu nad hlavou a obživu. Miguel navíc vítá i pocit bezpečí, kterému se mu nedostávalo na „druhé straně kopce“.
Statistiky jsou stejně jako mizerné ekonomické údaje neúprosné. Caracas léta vede žebříček světových metropolí s nejvyšším počtem vražd na sto tisíc obyvatel.
Útěk do Kolumbie
Joanna ví, že její „venkovské víkendy“jsou jen dočasným řešením. Každé pondělí, kdy se vrací z horské farmy zpátky do Caracasu s košem plným ovoce a zeleniny, jež se snaží prodat v ulicích města, se snaží být i „disciplinovanou chavistkou“.
Joanna nikdy nebyla horlivou stoupenkyní bolívarovské revoluce, již spustil zesnulý vůdce Hugo Chávez. Ekonomická situace ji ale doslova vehnala do náruče strany. Prezident Nicolás Maduro, jehož Chávez před svou smrtí na jaře roku 2013 osobně vybral za svého zástupce, totiž pokračuje v sociální politice vládních socialistů. Výměnou za státem dotované potraviny a bezplatné bydlení Maduro a jeho strana požadují volební hlasy.
Joanna stejně jako další chavistas, jak se říká stoupencům revoluce, vlastní vedle občanského průkazu i takzvaný vlastenecký průkaz. Tím se chávisté prokazují během voleb.
„Budu volit Madura, protože když tak neučiním, můžu ztratit jistotu dodávky levných potravin,“říká bez obalu Joanna.
Přesto tato žena uvažuje, zda nezvolit třetí strategii přežití – emigraci.
„Pokud se situace alespoň trochu nezlepší, vydám se směrem do Kolumbie,“dodává tiše.
Právě Kolumbie se v posledních letech stala magnetem pro statisíce strádajících Venezuelanů. V této sousední zemi totiž vedle obživy mohou získat i léky. To je jeden z dalších důvodů, proč lidé jako Joanna přemýšlejí o odchodu z vlasti.
Ve Venezuele chybějí dokonce i základní léky jako tablety proti chřipce, antibiotika či penicilin. „Lidé nemají možnost kontrolovat svůj krevní tlak, a umírají tak na infarkt či na mozkovou mrtvici. Neexistuje chemoterapie pro pacienty trpící rakovinou. Lidé s chronickými nemocemi prostě nemají, jak se léčit,“uzavírá Phillip Gunson.
Obyvatelé kdysi nejbohatší země Latinské Ameriky volí způsoby, jak přežít v zemi na pokraji ekonomického a sociálního kolapsu. Někteří se vracejí na venkov, jiní emigrují, z dalších se stali političtí oportunisté.