Ten, který posunul vnímání skla
René Roubíček významně přispěl k tomu, že sklo jako materiál se začalo používat ve volné sochařské tvorbě. Se sklem spojil i novou dimenzi – volný prostor. Narodil se roku 1922 a po reálce studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Vyučoval pak na odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově a po angažmá v několika sklářských podnicích byl od poloviny 60. let na volné noze. Patřil ke generaci (Stanislav Libenský, Josef Hospodka, Miluše Roubíčková ad.), jež začínala po válce v severních Čechách. Tamější skláři, většinou německé národnosti, odešli v rámci odsunu a sklárny osiřely. Když vzpomínal na cestu, jež vedla k úspěchu na Expu 58 v Bruselu, zdůrazňoval, v jak složitých podmínkách se začínalo.
Patřil k umělcům, kteří od počátku prosazovali přímou součinnost s mistry skláři. „Jako nesklář jsem naopak chtěl sklářům ukázat, co se dá se sklem dělat, protože oni byli v zajetí zaběhnuté mašinerie. U skla se pokaždé musí improvizovat, pokaždé je konečný výsledek trochu překvapení a vymyká se kontrole. Přicházím s myšlenkou, představou, sklář pracuje vedle mě a já to řídím. Vypadá to jednoduše, ale tak to dřív nebylo, skláře jsme si museli vychovat,“popisoval své začátky v rozhovoru pro LN. Říkal také, že sklářští výtvarníci jeho generace si vše museli tvrdě vydobýt. „Po roce 1948 jsme neměli vlastní huť ani brusírnu. V Novém Boru se až koncem 50. let zařídily ateliéry, které měly zakázky, a tak se dalo pracovat, i když naše tvorba byla jaksi mimo plán. Byl to národní podnik Umělecké sklo, kde řediteloval Karel Jindra, před válkou majitel jediné české sklárny v Kamenickém Šenově. Zakázky jsme sháněli, kde to šlo, to Jindra uměl, dělali jsme i oční protézy.“
Sklo, hmota, tvar, výraz
Úspěch na Expu v Bruselu byl velký zlom, československému sklářství v té době podle Roubíčka mohli konkurovat jen Italové a Seveřani. „Šlo mi o to, ukázat náš současný názor na sklo ve všech možných podobách. Uvažoval jsem nad tím, že když se v huti mění pánve, vytéká sklo do sklepa a vznikají krásné kusy s bublinkami. A tyhle kusy jsem chtěl použít. Nejdřív jsem chtěl dělat pod- lahu, pak jsem si ale řekl, že to musím zvednout a udělat umění. Přišel architekt, že prý má uprostřed pavilonu místo – tak jsem tam vymyslel trojhrannou vitrínu a udělal velkou abstraktní kompozici ze železa, kterou jsem doplnil litým, rytým a malovaným sklem, byly to nádherné barvy a tóny. Pojmenovali jsme ji Sklo, hmota, tvar, výraz. Byla to vize, manifestace za nově viděné sklo.“
Pak přišel Montreal 1967, kde vystavil své slavné skleněné sloupy evokující proudy vody. „To už jsme byli sehraný tým včetně architektů. V 60. letech jsme se definitivně utrhli. Každý rok byla výstava a pokaždé se objevilo něco nového. V Montrealu byly sloupy součástí fontány a uvnitř v pavilonu jsem umístil další sestavu. Sloupy také zajímaly architekty a odtud vedla cesta ke svítidlům.“
Roubíček se ještě podílel na Expu v Ósace, ale pak začal mít potíže s režimem. Do té doby měl velké zakázky, realizoval například lustry na československých ambasádách, k čemuž jej přizval architekt Jan Šrámek. „S tím byl po roce 1970 konec. Průšvih nastal už v Ósace. Expozice měla koncepci ,problémy malých národů‘. Má plastika instalaci otevírala, tady se říkalo, že jsem udělal mrak bolševismu nad Evropou. Ale to byl mrak-voda, zdroj živo- ta, následovala Libenského řeka života a zvenku běželo vojsko sochaře Janouška, které napadalo tu řeku. Ta končila velkým zvonem, který bil na poplach, aby svět chránil malé národy. Zakončovala to stěna Čestmíra Kafky. Že jde o mrak bolševismu, jsem se dozvěděl až doma. Zachránilo nás, že šéfem české účasti byl Bohuš Chňoupek, kterého udělali ministrem. Já už se stejně vezl, dělal jsem v Praze na sovětském velvyslanectví lustry, měl jsem za sebou jednu místnost a přišel befel, že druhou už nesmím, jelikož jsem ideově závadný. Předtím jsem dostal cenu v Německu, ozvali se mi architekti, na to jsem tedy mohl zapomenout.“
Sklářský výtvarník René Roubíček, který zemřel 29. 4. ve věku 96 let, objevil sklo jako materiál pro moderní sochařství. Společně s manželkou Miluší sbíral od konce 50. let ocenění po celém světě. Třikrát se s velkým úspěchem účastnil Expa: v Bruselu ’58, Montrealu ’67 a Ósace ’70. Tam vytvořil plastiku mraku, kterou komunistický režim považoval za metaforu domácích posrpnových poměrů, a Roubíček se za normalizace stal víceméně nežádoucím umělcem.
Génius skla
Nakonec se mu podařilo pokračovat, spolupracoval s architektem Jiřím Kollingerem na interiérových projektech, které vybavoval svítidly a plastikami, navrhoval pro firmy Preciosa a Lasvit. Vývoj jeho skla vedl od komorních objektů přes monumentální sestavy štíhlých prutů na kovových konstrukcích, foukané lidské hlavy a části ženských těl nebo klarinety až ke sloupům volně inspirovaným přírodou a kolážím skleněných zlomků lepených na tabulové sklo; opakovaně se vracel i k práci s horkým skleněným materiálem. Nejucelenější sbírku jeho artefaktů od počátků tvorby po nedávnou dobu vlastní Uměleckoprůmyslovémuseum (například plastika Pocta Mikuláši Koperníkovi). Pro zrekonstruovanou budovu muzea vytvořil i svítidlo, které je instalováno v jednom z historických sálů.
René Roubíček byl nesmírně pracovitý člověk a invence ho neopouštěla ani ve vysokém věku. Práce ho bavila a ještě před pár lety navrhoval nové objekty, lustry. Když přišla řeč na jeho novátorství, tvrdil, že to za něj dělá sklo. To že je geniální. On mu prý jen připravuje podmínky.