Mzdy zvýšit, ale s rozumem
Požadavky odborů jsou přemrštěné, zkusme mírnější růst mezd a ozdravení trhu práce
Konec levné práce! hřímají čeští odboráři a volají po růstu mezd. Na nedávném sjezdu Českomoravské komory odborových svazů zazněl konkrétně požadavek zvýšit minimální mzdu od ledna 2019 o 1500 korun na 13 700 Kč. Tento návrh by znamenal meziroční růst minimální mzdy o dobrých 12 procent. Přitom minimální mzda rostla o zhruba 11 procent loni a podobně rychle i předloni.
Zejména vminulých letech mělo zvyšování minimální mzdy jistý smysl z pohledu výběru daní a odvodů. Dlouhodobě totiž existovaly obory, třeba pohostinství nebo stavebnictví, kde byla oficiálně vykazována odměna zaměstnanců na úrovni minimální mzdy, ale faktická odměna byla o poznání vyšší. Z pohledu skutečných nákladů na práci v těchto oborech nemuselo ani výrazné zvýšení minimální mzdy způsobit žádnou významnější škodu, ale přitom dotlačilo zaměstnavatele k tomu, aby vytáhli na denní světlo větší část celkové odměny, než přiznávali předtím – a zlepšil se tím výběr daně z příjmu a odvodů.
Ovšem tato tendence vyhýbat se daním skrze vyplácení části mzdy načerno už v posledních letech nejspíš výrazně zeslábla, a to právě díky opakovanému zřetelnému zvyšování minimální mzdy a také – aspoň v některých oborech – zavedením elektronické evidence tržeb. Z pohledu výběru daní už tedy zvyšování minimální mzdy v Česku velký přínos pravděpodobně nemá.
Konkurenceschopnosti až příliš
Tím víc ale může zabírat jako páka na růst celkové mzdové hladiny. A právě o to jde odborářům. S minimální mzdou se totiž vždy posouvá i celá sada takzvaně zaručených mezd, tedy minimálních mezd pro celou řadu náročnějších typů zaměstnání. Navíc platí, že pokud je firma zákonem donucena zvýšit ty nejnižší mzdy, často je pak nucena zvyšovat i ostatní mzdy, aby byly alespoň částečně zachovány vnitrofiremní motivační mzdové rozestupy.
Zatímco odboráři vcelku logicky tlačí na další rychlý růst mezd, zaměstnavatelé se stejně logicky tomuto tlaku brání: že prý mzdy rostou rychleji než produktivita, takže firmy prodělávají nebo brzo prodělávat začnou. Srovnánímezd a produktivity je ovšem pomůckou z vícero příčin málo spolehlivou. Naštěstí existují i jiné – a spolehlivější – způsoby, jak posoudit (ne)bezpečnost současného rychlého růstu mezd.
Jeden takový způsob se přímo vnucuje: pohled na nezaměstnanost. Jestliže český trh práce zůstává stále tak vyluxovaný jako doposud, znamená to, že lidská práce není pro průměrnou českou firmu ani po dosavadních rychlých růstech mezd příliš drahá. Firmy tedy čelí nerovnováze: nestíhají plnit všechny objednávky, protože mají málo zaměstnanců.
Jinak řečeno, česká ekonomika je zbytečně moc konkurenceschopná. Řešení této nerovnováhy je nabíledni: firmy s lepší perspektivou by měly přebrat zaměst- nance těm ostatním prostřednictvím vyšších mezd a tyto vyšší mzdy promítnout do vyšších cen své produkce. Objednávek při vyšších cenách ubude, a tím pádem ubude i potřeba nových zaměstnanců. Realita je v tuto chvíli taková, že zvyšování mezd už probíhá, ale k promítání do cen zatím příliš nedochází.
Otázka zní, jak rychle zvyšovat mzdy (a pak ceny), aby se to nepřehnalo – tedy aby se česká ekonomika nepřehoupla z pozice přílišné konkurenceschopnosti do pozice opačné. Tady je rozhodně namístě určitá opatrnost, přičemž samozřejmě záleží na situaci v konkrétním oboru, nebo dokonce v konkrétní firmě.
Mzdy celkově letos porostou nejspíš podobně jako loni, tedy tempem kolem osmi procent, ale příští rok by mělo napětí na trhu práce začít polevovat. A sice v důsledku mírně slabší zahraniční poptávky, vyšších domácích sazeb, silnější koruny a dokončování automatizačních investic, kterými české firmy začnou stále dražší zaměstnance pomalu nahrazovat.
Opatrně s kormidlem
Za těchto okolností je odborářský návrh zvýšit minimální mzdu o 12 procent na hraně únosnosti. A pokud mají ambici, aby k podobnému navyšování docházelo i v dalších letech, jde o návrh jen těžko přijatelný. Za rozumnější pokládám zvolit mírnější navyšování, které by mohlo být pro českou ekonomiku každoročně únosné po několik dalších let. Takové navyšování by mělo jít zhruba ruku v ruce s růstem celkové mzdové hladiny, tedy řekněme kolem sedmi procent ročně. Tomu odpovídá nárůst minimální mzdy každoročně o necelou tisícikorunu.
Řečeno obrazně: trh práce je jako parník, který reaguje pomalu. Zvyšování minimální mzdy je v tuto chvíli otáčením kormidla správným směrem. Pokud však bude příliš prudké, výsledkem bude zbytečně výrazné zhoršení na trhu práce a jeho zdlouhavé uzdravování. A na zvyšování minimální mzdy by pak odboráři museli na několik let zase zapomenout.