Rakousko-Uhersko bylo (i) naše
Za monarchie Češi neúpěli, měli by se toho mýtu zbavit. Nacionalismus nemá bránit vyrovnání se s minulostí ani být překážkou budoucnosti
Blížící se výročí 100 let od vzniku Československa představuje příležitost přezkoumat mýty spojené s rokem 1918. Ve své době vznikly z důvodu bezprostřední politické potřeby a k naší škodě působí dodnes. Vedle politických smyšlenek (de) formuje naši představu o Rakousku-Uhersku postava dobrého vojáka Josefa Švejka. Přitom se jedná o stejně „věrný“popis doby, jaký poskytují hollywoodští Tři mušketýři o vládě Ludvíka XIII.
Nový pohled na vznik Československé republiky by měl být založen na akceptaci následujícího faktu. Češi, ve smyslu obyvatelé Království českého, tvořili nedílnou součást Rakouska-Uherska. Sloužili v jeho státní správě, armádě, policii, účastnili se politického života v obcích, městech, zemských sněmech i Říšské radě. Rakousko-Uhersko bylo (i) naše a my jsme byli Rakousko-Uhersko. Nastal čas skončit se zkreslujícím dělením na „oni“a „my“i s pohádkou o tom, že „roduvěrný“Čech nemyslel, a hlavně nedělal ve svém životě nic jiného, než že Habsburkům boural říši. Mimochodem pro Rakousko-Uhersko byl německý nacionalismus usilující o připojení Předlitavska k Německému císařství v principu stejně otravný jako nacionalismus český nebo maďarský.
Stále dokola opakujeme švejkovsko-legionářský výklad historie, který byl po roce 1918 psán z moci vítězů. Přes milion dvě stě tisíc českých vojáků bojujících statečně za Rakousko-Uhersko se najednou ocitlo na nesprávné, „zlé“straně a mělo být zapomenuto. A snaha zužovat jejich motivaci k boji na gladiátorské „zabij, nebo budeš zabit“, je hloupá. Dějiny jsou daleko složitější.
Legionáři, dějství prvé
Prvorepublikové mýty jsou vydávány za zdroj vojenských tradic současné Armády České republiky. S legendou o legionářích však nakládejme velice opatrně, a hlavně působení legionářů rozdělujme na dvě části. V té první se z jejich strany jednalo o porušení vojenské přísahy a službu v nepřátelské armádě, kdy legionáři prováděli infiltraci (agitaci, vyzvědačství) mezi „vlastní“druhy. Neopájejme se pocitem jedinečnosti. Jednotky později známé jako Československé legie nejsou v dějinách válek ničím zvláštním. Podobná uskupení složená ze zajatců a dezertérů se snaží vytvářet každá strana konfliktu. Informace o jednotkách sestavených ze zběhů zvyšovaly nedůvěru rakousko-uherského velení k českým vojákům, což zase zákonitě (chtíc nechtíc), přispívalo ke vzájemnému odcizení a narušovalo soudržnost c. k. armády.
Nasazení legionářů ve skutečných bojích proti armádám Trojspolku například u Arrasu, Zborova nebo Doss Alto nelze hodnotit jinak než jako účast na nevýznamných operacích s výhradně propagandistickým významem.
Po 1. světové válce a vzniku Československé republiky byla jeho armáda rozpolcena na „rakušáky“a legionáře, pro které bylo důležité budovat legendu o bourání habsburské monarchie. K tomu sloužily zprávy o údajných hromadných dezercích Čechů k nepříteli. Včetně dobové „fake news“o dobrovolném přechodu celého 28. pluku do ruského zajetí za vyhrávání útvarové kapely.
Trestání zajatých legionářů c. k. polními soudy nebylo znakem zlovolné perzekuce Čechů. Šlo o logickou, a podle dobového práva legitimní reakci státu nacházejícího se ve válečném stavu. Mimochodem, vojenský trestní zákoník Rakouska-Uherska byl po roce 1918 převzat do legislativy Českoslo- venské republiky. Trest smrti tedy hrozil každému vojákovi československé armády, který by se stal „legionářem“v řadách Volkswehru usilujícího o připojení okrajových částí republiky k Německému Rakousku, Polákům při bojích o Těšínsko či Maďarům v průběhu obsazování Slovenska. A někteří vojáci hlásící se k menšinové národnosti byli skutečně popraveni. Příslušníci mise francouzské armády, která působila v Československu po roce 1918, se stavěli k „tradici“jednotek složených z dezertérů s pochopitelnou rezervou. Uvedené skutky se již staly a nejdou odestát, ale není důvod, proč bychom na ně měli být hrdí.
Legionáři obdivuhodní
Druhá část vystoupení legionářů, kteří ovládli celou Transsibiřskou magistrálu a dokázali se probojovat skrze přesilu bolševiků přes Sibiř až do Vladivostoku, si naopak zaslouží obdiv. Tak jak se jej dočkali ve své době od veřej- nosti i státníků celého světa. Francouzský prezident Raymond Poincaré přirovnal boj legionářů k tažení Řeků přes Malou Asii a Mezopotámii, které zvěčnil Xenofon v díle Anabásis. Činy českých vojáků se staly předmětem nepředstíraného zájmu vlády Spojených států. Jenom na okraj.
Mýtus o „žaláři národů“
Dějiny Rakouska-Uherska jsou pro současnost asi tak vyhaslé, jako jsou podle Ústavního soudu „vyhaslé“Benešovy dekrety, na jejichž základě se v rámci restitučních sporů dodnes zkoumá rasový původ dotčených osob, zda byl někdo Němec, Čech, nebo Žid.
Rakousko-Uhersko bylo a je dosud popisováno pouze prizmatem sporů Čechů a Němců jako „žalář národů“a nástroj mnohasetletého útlaku. České království přitom před rokem 1918 zažívalo obrovský hospodářský a společenský rozvoj.
Důkazem jsou spory ohledně obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze i nesouhlas se zřízením pomníku padlým v 1. světové válce v jedné malé vísce na Jižní Moravě. Důvod? Sloup byl prý symbolem habsburské, myšleno německé, nadvlády a rekatolizace Království českého, což v jedné z nejateističtějších zemí světa představuje chucpe. Ve zmiňované vesničce je důvod odporu k uctění piety ten, že mrtví prý nebyli příbuzní současných obyvatel, ale předci Němců vyhnaných po roce 1945. Nacionalismus byl a je stálou součástí české identity.
Československá republika byla v roce 1918 ustavena z moci vítězů 1. světové války v bájných historicko-nacionalistických hranicích bez ohledu na národnostní složení obyvatelstva. Sami jsme si zadělali na Mnichov. Šlo o stejný nesmysl, jako kdyby bylo Polsko obnoveno v hranicích z doby před prvním dělením v roce 1772. Zahrnovalo tehdy území dnešního Běloruska, Litvy, Ukrajiny, Lotyšska, Ruska a jeho obyvatelstvo. Nesplněné sliby autonomie Slovenska a kantonálního uspořádání pro 3,2milionovou „menšinu“Němců vedlo k opakovanému osamostatnění Slováků v letech 1939 a 1993 a k situaci, kdy bylo „nevyhnutelné“po roce 1945 vyhnat Maďary a Němce.
Nacionalismus v Česku není mrtev, k spolužití bez předsudků, a to nejen s Němci, máme stále hodně daleko. Smíření s naší dřívější existencí v Rakousku-Uhersku, přijetí faktu, že bylo (i) naše, je podmínkou česko-německého smíření a v širším kontextu i přijetí projektu Evropské unie za vlastní.