Když praskají vztahy i potrubí
Nejosobnější divadelní hra Milana Uhdeho Zázrak v černém domě se dočkala první inscenace v jeho rodném městě. Na jevišti Reduty, tedy pod značkou Národního divadla Brno, ji připravil režisér Břetislav Rychlík. I přes akcentování až černě groteskních poloh tragikomického textu zůstal výsledek prostřední. Uhdeho černá komedie o rodinném setkání v chátrající funkcionalistické vile získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší českou hru roku 2007, kdy ji v režii Juraje Nvoty nastudovalo Divadlo Na zábradlí.
Uhde ve stále vyhledávaném textu (další inscenace se chystá v Chebu) zpracoval zašmodrchanou historii vlastního příbuzenstva. Výbušnost odhalené nelichotivé autobiografie ale už pominula. V příbě- hu rodiny Pompeových, situovaném do divokých devadesátých let, jsou dnes zajímavé jiné věci. Přes malé rodinné dějiny otce, matky, jejich psychicky nemocné dcery a dvou synů smanželkami a v jejich půtkách a neskrývané nesnášenlivosti prosvítá velká historie. Ukazuje, že povýšený disident Dušan nesnáší bratra Ivana, který byl nomenklaturní komunistický kádr a zřejmě (na něj) i donášel. Starostlivá matka chce všechny smířit, což maří její (někdy jen naoko) senilní despotický muž. Tato seniorka je nakonec donucena přiznat, že se za války zřekla židovských rodičů a svého původu. Všichni se tady ale sešli zejména kvůli vyřešení rozpadajícího se dědictví, tedy baráku, který je jim střídavě vězením či břemenem a jehož praskající vodovodní potrubí se otec Eduard snaží opravovat.
Vše je rozehráno jako absurdní komedie, v níž nikdo nikoho neposlouchá, i když každý s každým mluví. Uhde zpočátku dramatické napětí netěží z nějaké fatální situace (všudypřítomné jsou ovšem Šárčiny výhrůžky sebevraždou), ale generuje je ze zablokované komunikace. Ve vstupní hale vily (neustále se řeší, co s ní) se navíc ukazuje, že tato blokáda není výsledkem momentálních nedorozumění – je chronická, a to mnoho let. Ani na závěr se žádný překotný zázrak nestane, i když autor naznačuje, že se vztahy poněkud pročistily…
Uhde si svoji hru předrežíroval už v textu, který podrobně předepisuje interiér se čtveřicí dveří, stej- ně jako kmitání postav mezi nimi. Ani tak režijní i herecké rozkrývání letité zákopové války není jednoduchá záležitost. Rychlíkova inscenace příliš pokorně čte a animuje Uhdeho text, chybí tady jeho ráznější pojetí. Hra „na doopravdy“je korunována realistickou scénou Svatopluka Sládečka, které vévodí funkcionalistický nábytek. Stejně okatě je zdůrazněno mokvání černého sídla: v rozích rozestavené kýble doplňují zvuky kapající vody. S těmito naturalistickými přístupy občas křísne herecká přeexponovanost, která sice zdůrazní šklebivě groteskní kontury textu, jindy má však rozměr spíše ukřičeného konverzačního dramatu. V tomto po čase až mechanickém mumraji lze sice vidět obecný obrázek nesnesitelně rozhašteřených rodin, mizí však intimní drama hrdinů, kteří jsou ubozí i přesvědčivě lidští zároveň. Nic nezmohou místy až překvapivé světelné změny, které zřejmě mají uprostřed dne jakoby prosvítit postavy zevnitř.
Rychlíkova inscenace je také srážkou stylově nesjednocených hereckých přístupů: Dušan Tomáše Šulaje je realistický a až křečovitě halasný, Ivan Martina Siničáka nabízí karikaturu podpantofláckého tajného alkoholika. Dámám se dařilo lépe. Hana Tomáš Briešťanská jako psychicky labilní Šárka vychází z tohoto nerovnoměrného mumraje přesvědčivě, stejně jako s citem a bez násilného karikování hraná Vitka Isabely Smečkové Bencové. Inscenace ústí do melodramatické tečky: textem předepsané cihlové stěny ve vestavěné skříni zmizí a režie na horizontu jeviště nabídne výjev usmířené matky pokojně kropící kytky na přesvícené venkovní terase. Ať už je to míněno jako očistně smířlivá, či snad ironická hyperbola konce této černé komedie, k zázraku se ve shodě s textem skutečně nedochází…
Milan Uhde: Zázrak v černém domě