Cannes dnes hledí jinam

Bývaly časy, kdy měla česká kinematografie v hlavní soutěži prestižního festivalu v Cannes i několikeré zastoupení. Legendární ročník 1968 povolal do boje o Zlatou palmu hned tři české filmy – Formanovo Hoří, má panenko, Menzelovo Rozmarné léto a film Jana Němce O slavnosti a hostech. Podle toho, co geniální filmař a celoživotní fanfarón Jan Němec tvrdil ve svém posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad, už bylo dokonce domluvené, že české filmy na Azurovém pobřeží zvítězí… To samozřejmě asi není úplně pravda, ale jisté je, že šanci vyhrát jim vzaly májové protesty francouzských studentů a revoluční nadšení filmařů v čele s Jeanem-Lucem Godardem, kteří přehlídku předčasně ukončili.

Nebyl to ale ještě konec českého účinkování. O rok později přišla opět vícenásobná účast: Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Farářův konec Evalda Schorma. I v roce 1970 ještě pořadatelé vnímali v české kinematografii doznívání nové vlny a do soutěže zařadili film Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme. V roce 1971 sice soutěžil film českého režiséra, ovšem toho, který právě zahájil svou americkou kariéru: Taking Off Miloše Formana. A roku 1972 přišel nadlouho poslední záchvěv – do hlavní soutěže v Cannes byl zařazen snímek Juraje Herze Petrolejové lampy.

Ještě jednou se pak u filmu v hlavní soutěži skvěl nápis Československo – v roce 1990, když v Cannes uvedli film Karla Kachyni Ucho z roku 1970, uleželý v komunistickém trezoru.

Polistopadová tvorba českých režisérů se už do boje o Zlatou palmu nedostala. Úspěchem byly i nečetné případy, kdy se filmy českých tvůrců dostaly alespoň do jiných festivalových sekcí. V roce 1998 byl do programu v rámci Týdne kritiky zařazen snímek Oskara Reifa Postel a dalším celovečerním snímkem pak byla až po dlouhých 16 letech Cesta ven Petra Václava, uvedená v sekci nezávislých filmů. Letos se musí česká kinematografie spokojit s účastí producentky Karly Stojákové, která koprodukovala celovečerní snímek Polky Agnieszky Smoczyńské Fuga.

Přehlídka v Cannes kdysi české filmy milovala a ještě dost dlouho poté, co se normalizační kinematografie ocitla v úzkých, jim dávala šanci. Dnes se ale dívá do jiných regionů: buď do těch tradičních, kde nebyla kontinuita přerušena, nebo tam, kde filmu o něco jde. Nelze asi říci, že každý film, který se v Cannes objeví, je lepší než ty nejlepší české. Ale až se tam jednou český film opět podívá, bude to skutečný důvod k národní hrdosti.