Mír a spojenectví pro celou Evropu
Politické vize Jiřího z Poděbrad, korunovaného před 560 lety českým králem, předznamenaly OSN i Evropskou unii
LN Myšlenka volby panovníka bez ohledu na dědické nároky se objevuje již v revoluční Praze roku 1420. Proč se prosadila až o skoro čtyři desetiletí později?
Příčin této skutečnosti je nepochybně více, ale tou hlavní amožná také nejnázornější bude zcela prostý fakt, že v roce 1420 chyběl průchodný kandidát. Je naprosto zjevné, že prolomit staletý ustálený zvyk volby panovníka z dynastických vrstev nemohl jen tak kdokoli. Taková převratná změna byla realizovatelná pouze v případě, že i příslušný uchazeč o trůn je natolik výjimečný, že se na něm shodne většina volitelů, kteří se zároveň dokáží oprostit od lpění na principu dynastické legitimity. V případě roku 1420 se nejčastěji hovoří o Mikuláši z Husi. To byl nepříliš zámožný šlechtic, jeden z táborských hejtmanů bez výraznějších kontaktů, tedy především příbuzenských, k přední šlechtě. S jak velkou podporou by asi mohl takový člověk při případném volebním aktu počítat?
LN Proč se prvním českým zvoleným králem stál právě Jiří z Poděbrad a Kunštátu?
S Jiřím z Poděbrad vstoupil do hry o trůn nejenom jeden z nejbohatších a nejmocnějších velmožů v zemi – i to by bylo zřejmě pro volební úspěch málo. Jenže Jiří byl tehdy ještě něco více. Byl to totiž suverénně ten nejbohatší a nejmocnější muž v zemi, který v domácím prostředí neměl proti sobě jednoduše žádného rovnocenného protivníka. Navíc byl v té době již řadu let zemským správcem, takže v okamžiku volby disponoval takovými mocenskými pákami, jaké zde neměl k dispozici nikdo jiný.
Díky svým příbuzenským a dalším kontaktům měl nemalou podporu i v samotném panském stavu, k němuž svým postavením patřil. Ještě daleko větší podporu však získal od obou stavů nižších, tedy od nižší šlechty a měst. A masivně jej navíc podporovala utrakvistická církev (kališnická, vyznávající přijímání podobojí, vždy se ale považovala za pevnou součást katolické církve - pozn. red.), která si logicky přála mít na trůně utrakvistu. V roce 1420 nikdo takového formátu v české stavovské obci prostě nebyl, takový se vynořil teprve při volbě roku 1458. A podíváme-li se trochu do budoucnosti, pak vidíme, že znovu se aspirant alespoň přibližně takového formátu vynoří teprve o dvě stě let později. Byl to Albrecht z Valdštejna, který se shodou okolností dožil stejného věku jako Jiří z Poděbrad. Albrecht však, jak víme, svoji cestu za královskou korunou nedotáhl do konce. Jiří z Poděbrad byl suverénně ten nejbohatší a nejmocnější muž v zemi, LN Krátce před tím byl na uherský trůn proti dědickým nárokům zvolen Matyáš Korvín. Byly obě tyto volby v tehdejší Evropě výjimečné?
Ano, byly relativně výjimečné, ovšem s důrazem na slůvko relativně. V evropském politickém systému se totiž setkáváme kolem poloviny 15. století hned s třemi případy prolomení dynastické legitimity nastupujících královských vládců. Je rovněž zajímavé, že všechny tyto případy vykazují velmi podobné rysy. Jedná se o švédského krále Karla Knutssona, uherského krále Matyáše Korvína a samozřejmě našeho Jiřího z Poděbrad.
Vezměme si kupříkladu hned prvního z nich, Karla Knutssona. Ten pocházel z nejpřednějších vrstev švédské šlechty a v druhé polovině třicátých let se aktivně účastnil velkého válečného konfliktu ve Švédsku, který byl tak silně prostoupený sociálními a národnostními prvky, že byl už tehdy srovnáván s naším husitstvím. Karel rychle stoupal v úřednické i majetkové hierarchii země a ve čtyřicátých letech už byl jednoznačně nejmocnější osobností Švédska. Když se v roce 1448 rozpadla dánsko-švédsko-norská personální unie, Karel využil příležitosti a nechal se za vydatné podpory svých příznivců zvolit za švédského krále. Těžce však zápasil s opozicí. Té se dokonce dvakrát podařilo svrhnout Karla z trůnu a vyhnat ho ze země, vždy se však dokázal znovu prosadit.
Druhým případem byl Matyáš. I v tomto případě se ukázal být rozhodujícím podnětem rozpad velké personální unie, jejíž svazky se dramaticky uvolnily po smrti bezdětného krále. Matyáš byl v roce 1458, kdy usedl na trůn, příliš mladý na to, aby se mohl vykázat podobnou závratnou politickou kariérou, jakou prodělali Karel Knutsson či Jiří z Poděbrad. Jenže byl synem neobyčejně slavného, mocného, vlivného a zámožného otce, což dokázalo jeho nedostatek dostatečným způsobem kompenzovat. I Matyáš se obtížně potýkal s opozicí z řad velmožů, která ho prohlásila za zbavena trůnu a celkem dvakrát proti němu zvolila i protikrále.
Je vidět, že všichni tito králové postrádající dynastickou legitimitu se za své vlády museli potýkat s mimořádnými problémy. O jejich celkově vratkém postavení svědčí ostatně skutečnost, že nikomu z nich se třeba nepodařilo založit vlastní dynastii, ačkoli se o to všichni snažili. Jako by za ně za všechny promluvil Karel Knutsson, když na smrtelném loži rezignovaně radil svému synovci: „Vládni ve Švédsku, ale nechtěj královskou korunu.“
LN Lišily se nějak korunovace těchto volených králů – a Jiřího zvláště – od korunovací předchozích?
Nezdá se, že by u těchto králů byla nezbytným jevem korunovace odlišná oproti těm předchozím. Jakou podobu měla Knutssonova korunovace, nevím, ale Matyášova proběhla zhruba v normě. Poněkud se odlišovala ta Jiříkova, ale i to bylo spíše důsledkem převratných změn za husitské revoluce než kvůli skutečnosti, že Jiří postrádal dynastickou legitimitu. Hlavní roli při této korunovaci totiž nesehrál z řad prelátů někdo z domácích církevních hodnostářů, ale biskup z uherského Györu. Šlo nepochybně o jakousi Matyášovu výpomoc Jiříkovi, aby jeho korunovace nemohla být zpochybňována.
LN O Jiřím se ví, že byl fyzicky postižen následkem úrazu v dětství. Můžeme jej charakterizovat i z osobnostní nebo psychické stránky?
Takovéto věci bývají vždy velmi ošidné. O Jiřím se nám dochovala celá řada charakteristik z pera jeho současníků, ty se však zcela pochopitelně liší podle toho, zda je formulovali jeho stoupenci a příznivci anebo naopak nepřátelé. Každopádně se však u Jiříka setkáváme s úžasnou cílevědomostí, opřenou o výjimečnou schopnost správného odhadu a vyhodnocování existující situace. Dokázal jít úporně za svým cílem, ale jakmile vytušil, že nějaké úsilí je beznadějné, rychle své záměry opustil. Ve spojení s jeho určitou a občas důrazně na odiv dávanou tvrdostí se jednalo o takový komplex schopností a vlastností, který mu logicky otevíral cestu k výraznému vzestupu. Dokonce nelze vyloučit, že se u něj setkáváme i s určitými prvky mesianismu, které ostatně nebyly vůbec cizí prostředí husitských Čech, v němž vyrůstal.
Jiří svůj utrakvismus stěží chápal jen jako jeden z nástrojů svého politického vzestupu. Přehlížíme-li jeho politickou kariéru zejména do první poloviny šedesátých let, kdy v podstatě kulminovala, těžko se ubránit dojmu, že se tento neustálý a takřka nezadržitelný strmý vzestup musel Jiřímu jevit i jako doklad zcela zvláštní boží přízně. Možná mohla tato představa sehrát určitou roli i v přípravě slavného mírového projektu, který byl formulován právě v samém zenitu Jiříkovy politické dráhy.
LN Říkáte mírový projekt, ale fakticky to byla spíše spojenecká smlouva, jejímž cílem bylo v míru sjednotit křesťanské státy, aby společně mohly bojovat proti osmanským Turkům.
Zde narážíme na tradiční problém v označování tohoto projektu, který je vlastně jedním z nejskvělejších politických projektů českých dějin. Přesně vzato žádné z obou označení, které jsme tady užili, není schopno beze zbytku vyjádřit konkrétní obsah oné Jiříkovy diplomatické iniciativy, která pak byla a vlastně dodnes je označována jako předchůdkyně Společnosti národů, OSN i Evropské unie.
Záleží samozřejmě na tom, na co položíme rozhodující důraz. Mně osobně připadá, že to důležitější, co Jiříka na tomto projektu zajímalo, byl právě ten mír. Ostatně představme si tehdejší situaci. Poté, co papež v březnu 1462 slavnostně prohlásil kompaktáta (dokument přijatý roku 1436, kterým katolická církev mj. potvrdila utrakvistům právo na přijímání podobojí, pozn. red.) za zrušená, muselo být Jiřímu okamžitě jasné, že se nad ním a nad jeho královstvím začínají stahovat mračna nového válečného konfliktu, a nejspíš dokonce křížové výpravy. Co v této situaci proto potřeboval především, bylo dosažení stavu, kdy budou respektovány existující světské státy v jejich stávajících hranicích a stejně tak i postavení jejich vládců, které nebudou moci zvrátit ani papež s císařem. Jiří prostě v této situaci blížícího se extrémního ohrožení naléhavě potřeboval mír, nejlépe trvalý a spolehlivě zajištěný velkou spojeneckou smlouvou.
Případná válka s Turky pro něj, myslím, nebyla hlavním cílem, ale spíše do jisté míry záminkou, jak onoho vytouženého mírového soužití utrakvistických obyvatel Čech a Moravy s ostatním západokřesťanským společenstvím dosáhnout. Ostatně při četbě Jiříkova projektu snadno zjistíme, že Jiří netrvá na válce s Turky za každou cenu. Co však žádá každopádně, to je ona mírová koexistence uvnitř křesťanstva – a zcela jasně chápeme důvody, které ho k tomu vedly.
„U Jiříka se setkáváme s úžasnou cílevědomostí, opřenou o výjimečnou schopnost správného odhadu a vyhodnocování existující situace,“říká o králi Jiřím z Poděbrad historik Jaroslav Boubín, jeden z hlavních autorů dnes začínajícího seriálu Lidových novin věnovaného této mimořádné postavě českých dějin.
LN V české historické paměti je Jiří z Poděbrad zapsán jako téměř bezvýhradně kladná postava: dokázal přimět katolíky a kališníky k normálnímu soužití, zvolili jej, nebyl cizinec, měl mírový plán pro celou křesťanskou Evropu. Co z tohoto odkazu je podle vás nejvýznamnější?
Z dlouhodobého hlediska a z našeho, tedy českého úhlu pohledu asi budeme chápat jako největší Jiříkovu zásluhu jeho důrazné úsilí o obnovení, respektive udržení významné pozice a prestiže českého státu, v němž byli respektováni příslušníci obou klíčových konfesí, katolické i utrakvistické, a to bez ohledu na stanovisko papežské kurie. To byl jistě výkon, který nebyl v 15. století zdaleka samozřejmý a který si také vyžádal Jiříkovo naprosto enormní pracovní nasazení.
LN A kde spatřujete naopak jeho největší selhání?
Nevím, zda se dá mluvit přímo o selhání. Jiří dokázal za značně napjaté situace získat jak konkrétně pro sebe, tak pro český stát maximum možného. Jistě bychom při pilném hledání řadu chyb a omylů našli, ale v porovnání s Jiříkovými úspěchy se žádný z nich asi nebude jevit jako opravdu zásadní. Občas mu bývá třeba vytýkána přílišná vstřícnost vůči vlastním synům, ale to je „nedostatek“tak hluboce lidský, že ho bez větších obtíží dokážeme pochopit. Také si momentálně nejsem s to uvědomit, že by na své dráze klesl někdy opravdu do malosti. Jeho životní příběh je tak příběhem velkého člověka, který dodnes oslovuje a jistě bude ještě dlouho oslovovat.
Jiří dokázal za značně napjaté situace získat jak konkrétně pro sebe, tak pro český stát maximum možného
Narodil se roku 1954, v letech 1973–1979 studoval archivnictví a dějepis na FF UK v Praze. Je pracovníkem Historického ústavu AV ČR v Praze, zabývá se dějinami husitství. Publikoval rovněž řadu prací o době poděbradské (např.
Praha 1992; je též redaktorem kolektivní monografie
Praha 2015). Od roku 2008 vydává sebrané spisy Petra Chelčického.