Donald Trump versus establishment
Existuje něco jako „hluboký stát“? Pokouší se ve Spojených státech amerických o převrat? A především, může to nastat?
záměry a nechutné způsoby z nás učinily vysmívanou p… celého světa.“Nebo: „Evidentně je to člověk, jenž na svou funkci nestačí.“
Věci se daly do pohybu. Několik států „vystoupilo“z Unie a jejich senátoři rezignovali na své posty. Federální úřady v těchto státech byly obsazovány státními milicemi. A elita důstojnického sboru odcházela z amerických ozbrojených sil, aby vzápětí vstoupila do alternativní armády povstalců, a následně bojovala proti USA; mezi nimi i generálové Albert a Joseph Johnstonovi a plukovníci, příští generálové P. G. T. Beauregard, Robert E. Lee, T. J. „Stonewall“Jackson a velitel washingtonské loděnice, příští admirál Franklin Buchanan.
Když nový prezident cestoval do Bílého domu ve Washingtonu, šlo mu o život. Na bezpečnostní službu se spolehnout nemohl, protože mnozí její členové sympatizovali s povstalci. Proto si na svou ochranu najal bezpečnostní agenturu z Chicaga, kterou založil skotský rodák Allan Pinkerton.
Jde o 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna, nikoli současného Donalda Trumpa. Až do roku 1860 Jih dominoval politice USA a většina lidí ve státní správě byla z Jihu či s ním sympatizovala. Po volbách v roce 1860 nepovažovali Lincolna za „svého prezidenta“, proto „hlu- boký stát“začal jednat. „Konspirace tak nesmírná“se dala do pohybu, ale nakonec neuspěla.
Třináct názorů
To však neřeší, zda „hluboký stát“nyní v USA skutečně existuje, zda se snaží zničit prezidenta Trumpa, a zda to není dobře. A právě těmto otázkám se věnuje prestižní dvouměsíčník The National Interest ve svém čísle z letošního března/dubna.
V sympoziu se k nim vyjadřují šéfredaktor tohoto časopisu Jacob Heilbrunn, šéfredaktor časopisu The American Conservative Robert W. Merry, bývalý ředitel CIA John Deutch, bývalý analytik CIA George Beebe, bývalý náměstek ministra obrany v republikánské vládě Dov S. Zakheim, bývalý náměstek ministra obchodu v demokratické vládě John Despres, kanadsko-britský bývalý mediální magnát, dnes komentátor a autor knih o amerických prezidentech Conrad Black či analytici z různých think tanků – Emma Ashfordová, Michael Lind, Gary Hart, Paul R. Pillar, Christopher A. Preble a William Ruger.
Sympozium nevedlo ke konsenzu. Zatímco menšina přispěvatelů se domnívá, že „hluboký stát“v USA existuje a léta působí, většina tvrdí, že neexistuje, a je to nesmysl. John Deutch, dle kterého „hluboký stát“v USA neexistuje, uvádí za příklad „hlubokého státu“, který řádil s tragickými důsledky, srbskou organizaci Sjednocení nebo smrt, známější pod názvem Černá ruka, již vedl plukovník Dragutin Dmitrijevič Apis, šéf srbské vojenské rozvědky.
Tato teroristická organizace srbských nacionalistů v roce 1903 uskutečnila převrat, při kterém zavraždila srbského krále Alexandra Obrenoviče a jeho manželku Dragu, protože ho považovala za příliš umírněného a přátelského k Rakousku, a na trůn dosadila dynastii Karaďorděvičů. Poté se neúspěšně pokusila zabít rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a zapsala se do dějin atentátem v Sarajevu v červnu 1914, při kterém zavraždili následníka trůnu Ferdinanda a jeho manželku Žofii.
Šlo o skutečný „hluboký stát“v rámci státu srbského – skupina důstojníků zastávajících posty ve státním aparátu si dělala, co chtěla, nerespektovala politické vedení země, vraždila krále a královny, arcivévody a arcivévodkyně, svrhávala a dosazovala dynastie a prováděla vlastní zahraniční politiku. O sarajevském atentátu předem nevěděl král Petar ani korunní princ Alexandr, ani premiér Nikola Pašič. Ten se pokusil na poslední chvíli vrahy zastavit, protože ho o atentátu na poslední chvíli informoval člen skupiny major Tankosič, ale neúspěšně.
Srbsko popíralo, že jeho lidé vraždu zorganizovali, a Rakousko-Uhersko mělo tudíž pravdu, když to tvrdilo. Jeho vyhlášení války Srbsku bylo tedy oprávněné – v srbské státní správě skutečně působila teroristická organizace a srbský stát buď nechtěl, nebo s ní nemohl nic dělat. Řečeno jinak, „hluboký stát“uvnitř Srbska vyvolal první světovou válku, a proto je spoluodpovědný za tragédie po ní a během ní.
Současný americký prezident Donald Trump a někteří jeho stoupenci tvrdí, že v USA existuje takzvaný deep state („hluboký stát“) státních úředníků a představitelů, kteří se nesmířili s výsledkem prezidentských voleb, a proto připravují Trumpův pád. Odhadovat, jak skončí tento souboj, je zatím brzy, ale ať už jakkoli, nelze vyloučit, že na zemi zůstane ležet i konzervativní kontraestablishment rozseknutý ve dví.
Případ Turecka
Dov S. Zakheim zmiňuje další případ „hlubokého státu“, který tomuto pojmu dal jméno. Jde o terminus technicus pro to, co existovalo v Turecku – kemalistická sekulární prozápadní elita důstojníků, ministerských úředníků, šéfredaktorů a univerzitních profesorů, jejíž jádro tvořil na západních vojenských univerzitách vzdělaný generální štáb turecké armády.
Kdykoli se zvolení politici podle Zakheima příliš odchýlili od kemalismu a sekularismu a přiklonili k islamismu nebo levému či pravému radikalismu, armáda provedla převrat, politiky uvěznila a po několika letech u moci opět vypsala volby a předala moc zvoleným politikům. A to uskutečnila od druhé světové války několikrát.
Evropané a Američané kvůli své demokratické mánii a neschopnosti pochopit, že demokracie je dobrá pro ně, nikoli však pro všechny země na světě – že je jen jednou z možných forem vlády, nikoli však jedinou –, v tomto století podporovali snahu bývalého tureckého premiéra a současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o demokratickou, civilní kontrolu armády politiky.
Důsledkem bylo, že ji Erdogan ovládl, zlikvidoval „hluboký stát“, generály uvěznil a po pokusu o puč v létě 2015 provedl kontrapuč a uvěznil své reálné či smyšlené odpůrce. A zavádí osobní diktaturu jako nový sultán, který tíhne k islamismu, a je stále nepřátelštější k Evropě i USA. Turecko je příkladem země, kde „hluboký stát“měl opodstatnění, a jeho zničení bylo na škodu.
Watergate, Rusko a arabské země
V USA se také vrcholný zaměstnanec bezpečnostního aparátu postavil prezidentovi USA, aby způsobil jeho pád – náměstek ředitele FBI Mark Felt, který v roli „hlubokého hrdla“předával v roce 1972 za aféry Watergate informace novinářům Robertu Woodwardovi a Carlu Bernsteinovi z deníku Washington Post, aby poškodil tehdejšího prezidenta Richarda Nixona.
Tomuto muži z bezpečnostního aparátu se sice podařilo „sundat“amerického prezidenta, ale příčinou byla jeho osobní zhrzenost, nikoli to, že by byl agentem „hlubokého státu“. Nixon ho totiž po smrti J. Edgara Hoovera ředitelem FBI nejmenoval, po čemž Felt toužil, a proto se mu chtěl pomstít. Jeho jednání tedy bylo spíše soukromou pomstou než součástí „hlubokého státu“.
„Hlubokými státy“jsou však bezpečnostní služby Muchabarat v arabských zemích či „siloviki“v Rusku – zpravodajsko-energetický komplex, jenž v něm vládne; propojení lidí ze zpravodajských služeb, politiky a státních energetických firem. Dnes by šlo přidat „dezinformační“– zpravodajsko-energeticko-dezinformační komplex je „hluboký stát“, jenž v Rusku vládne a zřejmě dlouho vládnout bude.
Argumenty pro a proti
Jeden přispěvatel ve zmíněném sympoziu jako důkaz, že v USA žádný „hluboký stát“neexistuje, uvedl Trumpa jako prezidenta. Kdyby totiž „hluboký stát“existoval, nepřipustil by, aby byl zvolen. Navíc Trumpův twitterový účet neřídí a nekontroluje „hluboký stát“, ale jen on sám tweetuje zprávy, z nichž se stává oficiální politika USA. V tweetech často oznamuje politické i personální změny – mnoho členů jeho vlády se o propuštění nedozvědělo osobně od něho, ale z jeho tweetu. Takže jaký americký „hluboký stát“…
Následující argument je přesvědčivý, i když ne stoprocentně. Politický outsider Trump byl z hlediska politického establishmentu, jehož kandidátkou byla Hillary Clintonová, navzdory svým neortodoxním názorům zvolen prezidentem USA a jako takový uskutečňuje svou politiku, přičemž ho nikdo nedokáže zastavit. businessu“, a narostl politiků, vládních byrokratů, intelektuálů a médií.
Útok na politický konsenzus
Po druhé světové válce se v USA zformoval liberální a celoamerický establishment. Politicky do něj patřili všichni od demokratů, jako byli prezidenti Harry S. Truman a John F. Kennedy, až po republikány mírně napravo od středu, například prezident Dwight D. Eisenhower, a podporoval sociální stát a zadržování komunismu. Nepatřili však do něj ti nalevo od Demokratické strany (a v žádném případě komunisté, jak tvrdil Joseph McCarthy) ani politici či členové pravého křídla Republikánské strany, kteří se nesmířili s Novým údělem, či byli jako McCarthy radikálními antikomunisty.
Demograficky byly jeho součástí všechny bělošské skupiny a od poloviny 60. let i černoši a jiné menšiny. Tento studenoválečný establishment v USA politicky, intelektuálně a mediálně vládl až do druhé poloviny 60. let, kdy jej Nová levice odporem proti válce ve Vietnamu a podporou takzvané kontrakultury (hnutí hippies a „sex, drogy a rock’n’roll“) rozbila.
V polovině 50. let se v USA zformovalo konzervativní hnutí, které útočilo na politický konsenzus liberálního establishmentu, a požadovalo menší federální vládu a stát i agresivnější zahraniční antikomunistickou politiku. Nejen intelektuální časopis tohoto hnutí National Review, ale i jeho členové tvrdili, že v USA vládne liberální establishment. Někteří radikálové na antikomunistické pravici (McCarthy, Společnost Johna Birche) dokonce tvrdili, že jde o konspiraci či dokonce o konspiraci s komunisty.
Mediální střet
Mainstream, hlavní proud americké středové politiky na přelomu 50. a 60. let, se začal tomuto osočení bránit tím, že se mu vysmíval a odmítal existenci liberálního establishmentu. V roce 1962 novinář Richard Rovere, člen liberálního establishmentu, napsal několik článků a knihu, v nichž jako by uznával, že liberální establishment existuje, ale uváděl takové absurdity, že chytrý čtenář hned pochopil, že jde o fantasmagorii.
Na Rovera zareagoval hlavní komentátor a protagonista konzervatismu William F. Buckley mladší, a nejen ho zesměšnil, ale i dokázal, že liberální establishment jako mainstream americké politiky a přemýšlení existuje. Současně však upozorňoval, že nekonspiruje, natož s komunisty, jak tvrdí blázni z radikální antikomunistické pravice, například senátor McCarthy či Robert Welch, šéf Společnosti Johna Birche, podle něhož byl generál Eisenhower, tehdejší prezident USA, „vědomým agentem mezinárodní komunistické konspirace“.
Buckley tvrdil, že liberální establishment jsou lidé stejného světonázoru, kteří podobně uvažují o politice, často se osobně znají a při různých příležitostech setkávají, třeba na recepcích Georgetownské univerzity, přičemž jejich světonázor u politiků převládá, a proto určuje americkou politiku. Tím Buckley oddělil zodpovědný konzervatismus od konspiračních fanatiků a bláznů a učinil jej respektovaným, čímž mu umožnil proniknout později do establishmentu a alespoň částečně jej ovlivňovat.
Posun k Nové levici
Většina studenoválečného liberálního establishmentu, který na konci 60. let rozbila Nová levice, před ní kapitulovala a přesunula se na její pozice. Proto je současný americký liberalismus radikálně levicový a Demokratickou stranu ovládá program Nové levice před 50 lety. Příkladem této proměny je rodina Kennedyů, která byla v 50. letech silně antikomunistická a přátelila se se senátorem McCarthym, přičemž Robert Kennedy mu dělal asistenta.
V první polovině 60. let byl prezident John F. Kennedy stále antikomunistou, několikrát chtěl nechat zavraždit kubánského lídra Fidela Castra, ale přímé konfrontaci se Sovětským svazem se vyhnul. Na konci 60. let byl senátor Robert Kennedy jedním z prvních kritiků války ve Vietnamu, v níž americkou účast zahájil jeho bratr John. Jejich mladší bratr Edward „Ted“Kennedy pak byl po zastřelení Roberta Kennedyho v roce 1968 až do své smrti v roce 2009 představitelem levicového křídla Demokratické strany a odpůrcem jakékoli tvrdší americké antikomunistické politiky.
Menšina bývalého středově liberálního establishmentu pod tlakem Nové levice postupně pod názvem neokonzervativci přešla na pravici, připojila se ke konzervativcům, čímž konzervatismus učinila ještě respektovanějším, což v prezidentských volbách v roce 1980 umožnilo zvítězit Ronaldu Reaganovi.
Opuštění antikomunismu Novou levicí a její amorální radikalismus způsobily, že mnoho chudých bílých voličů na severu a bílých Jižanů začalo v prezidentských volbách volit republikány, byť ve volbách do Kongresu stále většinou demokraty. Proto v šesti prezidentských volbách v letech 1968 až 1988 pětkrát zvítězili republikáni a jen jednou demokraté.
Kontraestablishment se v otázce Donalda Trumpa rozštěpil. Jedna část ho hájí coby menší zlo, druhá založila hnutí NeverTrump, neboť je přesvědčena, že konzervatismus dlouhodobě poškodí.
Od Nixona k Obamovi
Prvním byl Richard Nixon, který se toužil stát součástí establishmentu, jenž ho však nikdy nepřijal, a v roce 1968, kdy se stal prezidentem, ho nenáviděl. Nixon poté začal být paranoidní – byl přesvědčen, že ho chce establishment zničit, a proto začal sestavovat seznamy osobních nepřátel.
Postřeh filmového režiséra Woodyho Allena, „jste-li paranoidní, pak to ještě neznamená, že po vás nejdou“, je tedy pravdivý – Nixon byl paranoidní a šli po něm. Nezničil ho však „hluboký stát“, ale „hluboké hrdlo“. A poté, co rezignoval, v redakcích deníků The New York Times a Washington Post a celoamerických televizních stanic ABC, CBS a NBC bouchalo šampaňské.
Ronald Reagan byl pro nyní již levicově liberální establishment „těžší váhou“než Richard Nixon. Také proto, že nebyl paranoik, ale optimista. Navíc v té době v USA existoval konzervativní či alternativní establishment, intelektuálové, časopisy a think tanky, kteří Reagana podporovali, a manželé Reaganovi, bývalí hollywoodští herci, učinili Bílý dům místem setkávání umělců, jakým nebyl od dob Kennedyových.
Po Reaganovi se stal prezidentem USA republikán George Bush starší, jenž nebyl součástí liberálního, ale mocensko-politického establishmentu (bývalý ředitel CIA), a navíc důstojný WASP. Po něm nastoupil demokrat Bill Clinton, jemuž levicově liberální establishment odpouštěl eskapády, protože ho měl rád jako „rošťáka“. Nad republikánem Georgem W. Bushem mladším tento establishment ohrnoval nos, ale měl lidovou podporu. Navíc levicově liberální establishment válku v Iráku zpočátku podporoval, postavil se proti ní a Bushovi, až když se začala vyvíjet špatně.
Demokrat Barack Obama byl pro levicově liberální establishment spasitelem, který zastaví globální oteplování – novodobý Mojžíš, před kterým se rozestoupí vody. Mimochodem, v demokratických prezidentských primárkách v roce 2008, kdy nebylo jasné, zda ho neporazí Hillary Clintonová, rodina Kennedyů veřejně podpořila Obamu, čímž ho politicky adoptovala, aby kennedyovská mystika přežila.
Neznámé důsledky souboje
V roce 2016 se pak pevná součást levicově liberálního establishmentu Hillary Clintonová utkala s outsiderem nejen pro tento establishment, ale i pro Republikánskou stranu Donaldem Trumpem. A ten k jeho zděšení zvítězil. Tento establishment chová k Trumpovi stejnou nenávist jako v minulosti k Nixonovi.
Trumpovi političtí odpůrci hledají, čím by ho zdiskreditovali, aby byl v příštích volbách poražen, či vůbec nekandidoval, nebo čím by ho přinutili rezignovat výměnou za amnestii, neboť jinak by šel do vězení. Otázkou je, zda Trump stejně jako Nixon takovou zbraň svým odpůrcům podá, a zda vůbec existuje.
Levicově liberální establishment je proti Trumpovi sjednocen a dokonce pro sebe používá termín rezistence, název francouzského hnutí odporu v letech 1940 až 1945. Trumpa tedy považuje za nelegitimního fašistického okupanta a sebe za hrdinu. Jde však o souboj establishment versus Trump, nikoli „hluboký stát“versus Trump.
Zdá se však, že nejvíce souboje o Trumpa poškodily konzervativní kontraestablishment, který začal vznikat v polovině 50. let, a jehož budování skončilo okolo roku 1980, a od té doby sílí – k intelektuálům, časopisům a think tankům přibyly univerzity a celoamerická televizní stanice Fox News.
Tento kontraestablishment se totiž v otázce Trump rozštěpil. Jedna část ho hájí coby menší zlo a vývoj jim dává za pravdu (z konzervativního hlediska je Trumpova politika v podstatě výborná), druhá založila hnutí NeverTrump (Trump nikdy), neboť je přesvědčena, že z dlouhodobého hlediska tento vulgární primitiv konzervatismus poškodí.
Odhadovat, jak skončí souboj americký establishment versus Trump, je zatím brzy, ale ať už skončí jakkoli, nelze vyloučit, že na zemi zůstane ležet i mrtvola konzervativního kontraestablishmentu rozseknutá ve dví.