Když jsou živobytím informace…

Rozhovor novináře Jaroslava Spurného a exzpravodajce Karla Randáka – občas odlišných názorů – je hodný následování

Zpravodajský stratég by před takovým přístupem varoval. Kontrarozvědka teprve po dlouhé době začne rozlišovat, kdo ze zahraničních diplomatů je zpravodajsky zajímavý a kdo je tam „do počtu“, aby pomohl zahltit kapacity domácí kontrarozvědky. Po vypovězení diplomatů však toto klopotně získané kontrarozvědné poznání přichází vniveč a začíná se od začátku, což je výhodné pro protivníka.

A to nemluvím o základním faux pas Randákova návrhu, protože zpravodajské vztahy se pečlivě udržují, a to zejména tam, kde to s diplomatickými je všelijaké, nebo dokonce nijaké. Tento způsob prokázal v historii oprávnění a užitečnost. Dokonce sám Randák to na jiném místě knihy osvědčuje svými užitečnými libyjskými a iráckými kontakty.

Spolupráce s mocnými

Bývá zvykem naříkat, že když zpravodajské služby zjistí rizikové skutečnosti v okolí zákonných adresátů svých informací, prezidentem počínaje a premiérem nekonče, „nemají je komu sdělit“. Tím jsou ale v podstatě jen tolerovány obavy služebních funkcionářů o kariéry, kdyby se odvážili něco s tím udělat. Příslušníci zpravodajských služeb jsou však pod přísahou, v níž se zavazují, že při ochraně zájmů republiky nebudou váhat nasadit život. Pokud budeme snášet tyto ustrašené praktiky bránící naplnit dikci zákona, nedivme se, že to tu vypadá, jak vypadá.

Randák projevuje značnou naivitu, když si v této souvislosti posteskne, že si „neumí představit, jak by vypadal svět, kdyby prezident USA kašlal na zprávy CIA“či „ignoroval FBI, i když to není tajná služba“. Především, FBI má kompetence tajné služby, jiná civilní kontrarozvědka v USA není (i když je tam ještě více než tucet dalších zpravodajských služeb).

Od dob nechvalně proslulého J. E. Hoovera se toho v zákonné působnosti FBI příliš nezměnilo. Je trestněprávním orgánem (podobně jako FSB, zrcadlová služba ruská), a má tedy i vyšetřovací pravomoci, což je uspořádání, od něhož civilizovaný svět po druhé světové válce ustoupil. Navíc třeba Bill Clinton na zprávy CIA doslova kašlal a s jejím ředitelem se téměř nestýkal, přestože jiní prezidenti USA s ním měli kontakt třeba denně.

Lze si však obtížně odpustit sarkastickou poznámku, že by třeba v případě Iráku v roce 2003 bylo skvělé, kdyby se prezident USA na informace americké zpravodajské komunity vykašlal, a důkladně. Kdyby USA sekulární Irák neroztřískaly, nevznikl by tam nábožensky fundamentalistický Islámský stát a nezdvihla by semigrační vlna, takže kašel amerického prezidenta bychom v Evropě cítili blahodárně.

Co se nedělá

Randák konstatuje, že ÚZSI ztratil u partnerských služeb prestiž paradoxně tím, že vyhověl jejich přání a předal jim informace o spolupracovnících, které získala na Západě jeho předchůdkyně, bývalá československá rozvědka. To se nedělá, i když šlo o lidi vycvičené v minulém režimu, uzavírá rezolutně a důvodně Randák. A dodává, že bezpečnost zpravodajců a jejich zdrojů je alfou i omegou zpravodajské práce. Jejich identita se nerozkrývá ani spřáteleným službám a ani po změně režimu.

Otevření zpravodajských archivů a lustrační agentománie od počátku 90. let silně omezovaly zpravodajské aktivity. Kdo by spolupracoval se zpravodajskou službou, která zveřejňuje agenturu svých předchůdců, ať byli jacíkoliv? Protože se může stát, že současní zpravodajci budou zase z hlediska těch budoucích taktéž „jacíkoliv“– a kdo to odnese? Zase agenti. Tuto glosu lze uzavřít opět konstatováním, že jedinými, komu vyplenění zpravodajských archivů prospělo, byli lumpové.

Personální války

Koncem 90. let atmosféra ve zpravodajské komunitě začala houstnout. V pozadí byl i jev zaznamenatelný ve studenoválečnicky mírových dobách v mnoha demokratických zemích – bratrovražedný boj o uchvácení co největšího podílu ze státního rozpočtu znamenal, že zpravodajské služby jednoho státu vyvíjely proti sobě možná více aktivit než proti nepříteli.

U nás to modifikoval spor zpravodajců „nakrátko“s politiky a zpravodajci, kteří se za pochodu učili profesionální zpravodajské práci. I ti druzí byli v kontaktu

Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích AUTOŘI: Jaroslav Spurný, Karel Randák VYDALO: nakladatelství Paseka 2018 ROZSAH: 232 stran s politiky, které však skrytě nezásobovali operativními informacemi (mezi politiky oblíbenými „non-papery“). Otravovali je informacemi systémovými, které vypovídaly o nedobrém stavu celé komunity, a mnohými návrhy, jak situaci zlepšit.

Týkaly se i ÚZSI, který nebyl zřízen zákonem; zákon o zpravodajských službách pouze konstatuje jeho existenci. Dodnes patří k ministerstvu vnitra, jež však podle kompetenčního zákona nepůsobí v zahraničí. Navíc je sporné, zda tak malý stát má mít rozvědky dvě, když i velké Německo (kvůli kompatibilitě a komplexnosti zpravodajské podpory vládě) své rozvědky sloučilo do jedné.

V této atmosféře se dařilo pomluvám doručovaným ochočeným politikům, kteří byli kvůli svému zviditelnění či profitu ochotni dělat nejen z komára velblouda, ale i naopak. Proto je nanejvýš uspokojivé číst v Randákových odpovědích i pochvalu a uznání lidem, jež kritizuje. Velmi adekvátní je jeho vylíčení Tomáše Kadlece, jenž z BIS přešel na Úřad vlády, poté byl jmenován prvním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), aby skončil v trestněprávních turbulencích kvůli svému angažmá na postu ředitele Čepro.

Nedotažené kauzy

Zastavme se u proslulého zásahu čerstvě vzniklého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) proti ruským mafiánům, kteří se scházeli i s našimi politiky ve smíchovském podniku U Holubů. Spurný již ve svém článku v roce 1995 cítil rozpaky z policejní sebechvály, jak tvrdý direkt dostaly tehdejším policejním zákrokem dokonce dvě ruské mafie naráz, a připustil, že to možná nebylo tak skvělé, když byli všichni zadržení vzápětí policií propuštěni. Randák potvrzuje správnost jeho rozpaků, neboť policie zákrokem nedosáhla ničeho, nikdo nebyl stíhán, pouze bylo zmařeno zpravodajské rozpracování tohoto rizikového prostředí.

Oba rozmlouvající vzpomínají na další proslulé případy, což přináší nejeden nový poznatek, či dokonce úhel pohledu – odblokování zeštíhleného ruského dluhu; zbrojní průmysl a export zbraní; privatizace Unipetrolu; František Mrázek; Radovan Krejčíř; Monte Argentario; Hotel Savoy; dopravní podnik a Ivo Rittig; Andrej Babiš, StB a skupina Julius Šuman; šetření údajných úniků informací z BIS.

Případ Karla Hrubanta zůstal v knize nedotažený. Spurný ani Randák nedospěli k definitivnímu názoru, o co šlo. Bylo by prospěšné, kdyby spolu kauzu kriticky vyhodnotili, protože v ní je téměř vše špatné, co se ve zpravodajské komunitě může stát. A to se týká i dalších případů, v nichž by oba mohli i po mnoha letech tímto synergickým efektem dospět možná ke stále aktuálním podnětům.

Škoda přeškoda, že je kniha koncipována jako korespondenční rozhovor, protože nenavazují doplňující a zpřesňující otázky. Spurný nemůže očekávat od Randáka konkrétní informace, protože je vázán služebním tajemstvím a nechce, byť drobným klopýtnutím, udělat nikomu velkou radost. Spurný však mohl více využít Randákův způsob myšlení, protože si jej vypracoval sám, a na jeho použití žádné zákonné restrikce nejsou.

Metodický přínos

Kniha je podnětná spíše metodicky než meritorně. Například ukazuje, že zveřejněná vyhodnocení bezpečnostních hrozeb a rizik se chybně odvíjejí spíše od osobních reminiscencí a atmosféry doby než chladně analytického pohledu. Vyplývá z ní i velké sebeomezení práce rozvědky v 90. letech, jež v kombinaci s defenzivním duchem vedlo téměř k zániku ÚZSI.

Rozvoj aktivit služby, aby vyplnila celé zákonné portfolio, pak trval dlouho a byl velmi klopotný. Nicméně z knihy je zřejmé, že rozvědka byla orientována především k bezpečnostní problematice, což ukazuje i to, že Randák při popisu spolupráce se zahraničními tajnými službami uvádí příklad z drogové problematiky.

Ke škodě věci byla rozvědkaméně soustředěna na zahraničněpolitickou problematiku. To však též ovlivnila kvalita relace ÚZSI s ministerstvem zahraničních věcí, jež je hlavním adresátem informací majících původ v zahraničí, které jsou důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničněpolitických a ekonomických zájmů České republiky, jak to rozvědce předepisuje zákon.

Publicistika by se v této oblasti mohla inspirovat zveřejněnými rozhovory s emeritními izraelskými zpravodajci, kteří se vyjadřují precizně, až „politicky nekorektně“. Příkladem může být vynikající dokument Gatekeepers, v němž šest bývalých ředitelů izraelské vnitřní služby promlouvá zejména na palestinské téma, líčí, jak problém řešili silou, když to nešlo, ještě přitlačili – a nakonec to reflektují tak, že „nezbývá než s nimi mluvit – a to i kdyby nám měli jenom nadávat“.

Tento výrok řečený někým bez jejich zkušeností by se mohl zdát neuvážený, ale v tomto případě je podložen takovou kvantitou a kvalitou zkušeností, o čemž lze obtížně získat adekvátní představu, takže před touto reflexí zkušených zpravodajců lze pouze stanout v tichém zadumání. K orientaci v této popletené době je však třeba reflexí skutečných autorit.

Autor je bezpečnostní expert