Dějepis v zajetí své tradice
Proč se české děti biflují data a jména, zatímco souvislosti jim unikají
ná publicita je zaručená. Jen na Facebooku České televize má zmíněné video 422 tisíc zhlédnutí a bezmála tři tisíce sdílení. Zcela zmatené představy o obsahu klíčových událostí nedávných českých dějin nejsou zejména mezi mladými žádnou raritou. Lze se dozvědět, že v únoru 1948 studenti zvonili klíči nebo že v srpnu 1968 nás obsadili Němci.
Pátrání po tom, kde se stala chyba, není možné začít jinde než ve škole. Dějepis se u nás povinně učí od šesté do deváté třídy základní školy a velká většina mladých se jím musí zabývat i na škole střední. Jak je možné dějepis absolvovat a přitom ani netušit, co byl „Vítězný únor“?
Proč žít ve Spartě
Jsme v šesté třídě jedné běžné pražské základní školy. Patnáct dětí – jedno z nich má asistentku – tu právě absolvuje hodinu dějepisu. Na programu je klasické Řecko. Letitá pomůcka zavěšená na tabuli, která na mapě zobrazuje průběh řecko-perských válek, řecké a fénické kolonie ve Středomoří a rozdíly mezi dórským, jónským a korintským sloupem, kontrastuje s progresivním přístupem mladého učitele.
Většinu hodiny zabírají práce v týmech: žáci mají nejprve říci, zda by raději žili v Aténách, či ve Spartě a proč (stejně jako v peloponéské válce vítězí Sparta) a jaké výhody či nevýhody měly různé strategie řeckých městských států. Učitel pomáhá dětem formulovat názory, jestli bylo lepší stavět hradby, budovat vojsko, nebo uzavírat mírové smlouvy, ale svůj vlastní pohled si nechává pro sebe. Hodina rychle uplyne a z atmosféry ve třídě je patrné, že děti tu mají dějepis rády.
Popsaná hodina dějepisu asi není v českém prostředí úplně typická. „Pořád jsou učitelé, kteří čtou učebnici a z ní diktují dětem, co si mají zapsat do sešitu,“říká předseda Asociace učitelů dějepisu Pavel Martinovský. „Za ta léta, co vyvíjím pomůcky pro učitele a vedu na fakultě pedagogické praxe, narážím na velké množství učitelů, kteří jsou vyhořelí, rezistentní a nic měnit nechtějí, učí rutinně, ale zároveň je i velká skupina těch, kteří se snaží o nové přístupy a tvořivější metody výuky,“doplňuje jej Kamil Činátl, který se v Ústavu pro studium totalitních režimů a na Filozofické fakultě UK zabývá didaktikou soudobých dějin. Ani on však nemá přesnější představu o tom, jak velká část učitelů patří mezi ty „rutinní“a kolik jich naopak zkouší nové postupy.
Dozvědět se nějaká objektivní data o tom, jak se u nás dějepis učí, je velmi obtížné. Něco málo napovědět mohou jen dva výzkumy zaměřené na soudobé dějiny. První provedl v roce 2012 Ústav pro studium totalitních režimů, druhý v roce 2016 Česká školní inspekce. Z druhého výzkumu, kterého se zúčastnila zhruba čtvrtina ze všech základních a středních škol v Česku, vyplývá, že nejběžnější metodou výuky, kterou používá 92 procent učitelů základních a 98 procent učitelů středních škol, je klasický frontální výklad. Kooperativní metody a metody využívající principy hry, objevování apod. využívá jen něco kolem poloviny učitelů. Projektovou výuku dějepisu zapojuje jen 36 procent učitelů základních a 32 procent pedagogů středních škol. Dvě pětiny učitelů základních škol a jedna třetina učitelů středních škol postrádá zájem žáků o předmět, obě skupiny se ale shodnou, že největším deficitem je malý počet hodin, který je dějepisu věnován. Naopak žáci by uvítali zejména více exkurzí, prezentací filmových dokumentů a návštěv muzeí.
Zajímavé, ale pro učitele dějepisu nepříliš lichotivé vysvědčení představuje zjištění z výzkumu Ústavu pro studium totalitních režimů, že podle 56 procent pedagogů je méně než čtvrtina jejich žáků schopna analyzovat historické poznatky a podle tří čtvrtin učitelů se žáci ve volném čase dějepisem zabývají jen okrajově.
Jedno je však jisté: dějepis se u nás učí chronologicky, tedy od pravěku po současnost. Tento tradiční přístup k výuce dějepisu je starý jako dějepis sám, popírá však základní didaktickou poučku známou již Komenskému, že by se mělo postupovat od známého k neznámému. Místo aby děti dějepis v šesté třídě začaly tím, co je jim blízké – historickými událostmi uchovanými v rodinné paměti či nedávnou minulostí míst, kde žijí –, vyskočí na ně pravěké kultury, neolitická revoluce a starověké civilizace. Než jim vůbec kdo řekne, co je to trestní zákoník, učí se zásady Chammurapiho zákoníku ze starověké Mezopotámie. Aniž by věděly něco o fungování současné české společnosti, učí se o údělu kasty Vaijšů ve staré Indii. A k tomu mnoho dalších faktů, které nebudou nikdy potřebovat.
Dějepis se v Česku učí stejně jako před desítkami let chronologicky. Začíná se pravěkem, podrobně se probírá středověk a končí se mnohdy druhou světovou válkou. K událostem, které pamatují rodiče nebo prarodiče, se žáci dostanou – mají-li štěstí a stihne se to – až na konci základní školy a pak na konci školy střední. Historicky vzdělaný člověk je v očích běžných lidí ten, kdo dokáže uspět ve faktografické televizní soutěži Kde domov můj. Takže třeba ví, jak vysoký byl Masaryk.
Dvakrát od počátku do konce
Aby byla absurdita českého školního dějepisu podtržena, podle platných rámcových vzdělávacích programů musí žáci projít dějiny světa od pračlověka do současnosti od 6. do 9. třídy základní školy a na škole střední si totéž ještě jednou zopakovat. „Je to tradice. Obávám se, že hlavní argument, proč by se to tak mělo dělat dále, je, že se to tak dělá už dlouho,“říká k tomu Karel Starý z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. „Chybí mi odborná diskuse o tom, proč by se dějepis měl učit tak, jak se učí,“dodává. Absurdity tohoto přístupu si je vědom i Josef Herink z Národního ústavu pro vzdělávání, kde se rámcové vzdělávací programy vytvářejí. „Je to svým způsobem nelogické, ale prostě to vychází z tradice základních pedagogických dokumentů.“