Dějepis v zajetí své tradice
jak. Jak potom uspějí v životě? Na střední škole to budou potřebovat!“
„Ehm, vždyť na střední to stejně berou všechno odznova…“
„Vy prostě nejprve utváříte štuky na omítce, aniž byste postavil budovu! Nejprve musí znát všechna fakta, která jsou v učebnici. Ta jsou závazná. Pak teprve můžou diskutovat a přemýšlet.“
Pak došlo na petici žáků šesté třídy, v níž stálo: „Pan učitel se nás ptá, jaké pocity měl Kunta Kinte, když byl na dražbě otroků. Proč se nás ptá na nějaké pocity? Má se nás zeptat, kdy skončila válka, a my máme odpovědět. V dějepise se nic neučíme, nejhorší předmět.“Náš progresivní učitel tak pod tlakem žáků, rodičů a školy rezignoval a vrátil se ke staletí osvědčenému postupu: diktoval žákům z učebnice, co si mají napsat do sešitu. Ale i tu narazil na problém, jak se ukázalo, fatální: když probíral téma islám, zeptal se jej jeden z žáků sedmé třídy: „Pane učiteli, je pravda, že ti islamisti provádějí obřízku ženám? Že vlastně islám, až nás obsadí a ovládne, všechny ženy obřeže?“
„Stručně jsem jim anatomicky vysvětlil, co ženská obřízka je a že s islámem nemá nic společného. Že se provádí prostě v určitých oblastech a že ji provádějí animisté i křesťané. Tímto jsem považoval svou povinnost vyvrátit nebezpečný mýtus za splněnou a pokračoval jsem v úmorném diktování. Druhý den jsem byl povolán do ředitelny, kde sedělo zhruba deset učitelů. Všichni na mě zírali, jako kdybych měl jít na oprátku. Co se děje? Neměl jsem tušení. Přišla ředitelka a začal masový lynč (...) Připadal jsem si jako zvrhlík, který perverzními sexuálními podrobnostmi (ukájeje se u toho) traumatizuje děti. ,A co jsem mu měl tedy odpovědět?‘ zmohl jsem se v přívalu lynče na zoufalou obranu. ,Měl jsi mu říci, že tato otázka není v osnovách a že se o to vůbec nemá starat!‘“Vedení školy pak učitele přinutilo podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru.
Smutná zkušenost učitele, který chtěl dějepis učit jinak, ukazuje, že hlavním konzervativním faktorem jsou rodiče, kteří požadují, aby se jejich děti učily dějepis stejně jako oni, tedy biflovaly encyklopedicky pojaté přehledy. Historicky vzdělaný člověk je v očích běžných lidí ten, kdo dokáže uspět ve faktografické televizní soutěži Kde domov můj. „Znalost historie je tak to, že vím z hlavy například to, jak byl vysoký Masaryk,“glosuje Zdeněk Beneš, který se na FFUK zabývá didaktikou dějepisu.
Chebská soutěž
Tento přístup mohutně podporuje i „elitní“česko-slovenská Dějepisná soutěž studentů gymnázií, kterou od roku 1992 pořádá gymnázium v Chebu. Soutěž má ohromnou oficiální podporu: morálně a finančně ji zaštiťují desítky ministrů, poslanců, hejtmanů, krajské i městské úřady, celebrity kulturního světa a sportu, ceny v posledních ročnících předával předseda Senátu Milan Štěch. Odbornými garanty jsou přední čeští a slovenští historici. Soutěž má krajská kola, kterých se loni zúčastnily týmy z 281 českých a slovenských gymnázií, z nichž vzešlo 75 finalistů.
Soutěžící vyplňují několik kol testů, v nichž najdeme třeba tyto otázky (soutěžní rok 2015): „Kdo byl prvním ministrem financí československé exilové vlády v Londýně? Kdo režíroval populární protektorátní film Noční motýl? Kdo byl v letech 1939–1945 trenérem slovenské fotbalové reprezentace? Jaký byl úředně stanovený kurz slovenské koruny k říšské marce?“Ze tří oslovených renomovaných historiků, kteří připravují soutěžní testy, odpověděl na otázku, jaký to má celé smysl, jen jeden: Podle Jaroslava Šebka z Historického ústavu AV „znalost faktů k historiografii patří, protože jen na základě jejich znalosti je pak možná dějepisná narace“. Šebek také oceňuje, že se organizátorům soutěže podařilo obrátit pozornost veřejnosti k moderním ději- nám, což je v dnešní, postfaktické době důležité.
Jeden z hlavních problémů, které odradí každého učitele, jenž by nechtěl vyučovat tradičním chronologicko-encyklopedickým způsobem, je absence alternativních učebnic. V zásadě učitel dějepisu nemusí žádnou učebnici používat, ale pokud by si měl všechny učební materiály sám vyhledávat a připravovat, neúnosně to zvýší jeho časovou zátěž. „Učebnice se v důrazu na faktografii ocitají v rozporu s rámcovým vzdělávacím programem, a tak by neměly určovat způsob výuky, reálně však funkci autority plní,“říká Kamil Činátl. „Fungují systémem co je psáno, to je dáno a unavený učitel, který je zahlcen různou administrativou, se podívá do učebnice a podle toho učí.“
Učebnice dějepisu vydává několik nakladatelství. I ty nejpokročilejší, za které jsou obecně považovány publikace plzeňského nakladatelství Fraus – největšího vydavatele učebnic u nás –, však trpí nadměrným faktickým zatížením. Například v učebnici pro 6. třídu najdeme na dvou stranách detailní vylíčení geneze čínského písma. Což jsou informace, které má smysl probírat na úvodním semináři do vysokoškolského studia sinologie, ale nikoli s dvanáctiletými dětmi. Redaktor publikace historik Radovan Lovčí učebnici brání: „Záměr autorů nebyl zahltit žáka neužitečnou faktografií, ale naopak se soustředit na podstatné souvislosti. Čína je významný hráč ve světě, takže informace o písmu a jazykových rozdílech může být pro žáka do života užitečná, na rozdíl od přehledů panovníků nebo letopočtů říší.“Ty jsou v učebnici ale rovněž uvedeny, i když podle autorů to rozhodně neznamená, že by se je měly děti učit nazpaměť. Pochopí to ale každý učitel?
Proč nakladatelství Fraus nevydá nějakou skutečně progresivní učebnici dějepisu? „Podpořili jsme matematiku profesora Hejného, která úplně změnila způsob výuky matematiky, což nás stálo obrovské úsilí a prostředky, ale u žádného dalšího předmětu jsme si na něco takového netroufli,“říká redaktorka nakladatelství Radka Šmahelová. „Chybí tu podpora odborné veřejnosti i ministerstva, které nijak netlačí na to, aby se kánon změnil. V silách jednoho nakladatele není jít proti tradici, která je v případě dějepisu strašně silná.“
Setrvačnost tradice je tak silná, že připravovaná revize rámcového vzdělávacího programu, která by měla být hotová do roku 2022, představuje podle kuloárních informací faktický návrat k osnovám: školy by měly přijít o svobodu rozhodovat se, jakou látku budou kdy probírat. Na změnu prý tlačí „odborná veřejnost“, podle níž je za současného systému problém, pokud dítě mění školu: některou látku může probírat dvakrát, jinou úplně minout. Tak jako při přípravě celé kurikulární reformy na počátku století však platí, že o tom, co a jak se budou statisíce dětí učit, rozhodují netransparentním způsobem úzké kroužky odborníků a úředníků ministerstva školství.
20. století jako pravěk
Vraťme se k úvodní televizní anketě o tom, co to byl „Vítězný únor“. Obecně se předpokládá, že mladí lidé jsou tak nepoučení o soudobých dějinách, protože se jim učitelé dějepisu záměrně vyhýbají: zahlcení látkou je takové, že se dějepis končí druhou světovou válkou. Ukončovat dějiny před ožehavou nedávnou minulostí má ostatně také dlouhou tradici. Ještě za posledních let monarchie končili učitelé dějepis raději u Marie Terezie.
O tom, co a jak se budou statisíce dětí učit, rozhodují netransparentním způsobem úzké kroužky odborníků a úředníků ministerstva školství
Výzkumy Ústavu pro studium totalitních režimů a České školní inspekce však tento předsudek nepodporují. Většina učitelů, alespoň dle toho, co odpověděla do dotazníků, dovede dějepis přinejmenším do roku 1989. Děje se tak ale za specifických podmínek, které přibližuje Pavel Martinovský. „Druhá světová válka se probírá v 9. třídě přes zimu a ve třídě je studijní atmosféra, ale pak přijde jaro, děti jsou často již přijaty na nějakou střední školu a výuka je přestane zajímat.“Pro dnešní patnáctileté je podle Pavla Martinovského celé 20. století pravěk a jediné, co je opravdu zajímá, je Hitler.
Neučit, prožívat
„Dějepis se učí velmi podobně jako před dvaceti nebo čtyřiceti lety,“říká Karel Starý z Pedagogické fakulty UK. Což je dost špatná vizitka českého školství. Zdá se, že jsme si stále neujasnili, k čemu je vlastně dějepis dobrý. Chceme, aby dějepis vychovával lidi schopné uspět v televizních kvízech či dějepisných soutěžích, jako je ta v Chebu? Nebo lidi, kteří dokážou vyhledávat a interpretovat historické prameny, klást na jejich základě dobré otázky, zpochybňovat zjednodušené výklady a přistupovat kriticky k historické skutečnosti?
Pokud to druhé, je třeba začít se školním dějepisem něco dělat. Je příznačné, ale již „tradiční“, že centrem inovací nejsou instituce k tomu určené, jako ministerstvo školství, ale paměťové a neziskové organizace jako Ústav pro studium totalitních režimů, Post Bellum nebo Člověk v tísni. Například Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd organizuje projekt Příběhy našich sousedů, v jehož rámci dětské týmy zpovídají pamětníky a jejich vzpomínky pak publicisticky zpracovávají. A když vám někdo ze sousedství či rodiny bude vyprávět, co zažil v únoru 1948, zaručeně si „Vítězný únor“s olympiádou již nikdy nespletete.
„Dějepis se nemá učit, dějepis se má prožívat,“říká Pavel Martinovský. Pokud by k tomu tak přistupovali všichni učitelé dějepisu, nepochybně by i ty televizní ankety o osmičkových výročích vypadaly jinak.