Srdce puklé pod tíhou údělu

v Obyčtově u Žďáru nad Sázavou, jako kaplan v Netíně, ve Velkém Meziříčí, byl kooperátorem v Kunštátu a poté se vrátil do Velkého Meziříčí, kde se stal roku 1939 farářem.

Týdeník Velkomeziříčsko píše 15. července 1939: „Burian si jako kaplan získal pro své osobní vlastnosti i jako výborný kazatel oblibu farníků, kteří jistě s radostí vzali na vědomí jeho jmenování v důležitém úřadě.“Na fotografiích z toho času vidíme Burianův kulatý obličej, brýle, vysoké oblé čelo, masivnější tváře. Oči a výraz naznačují rozhodnost, mírně nakloněná hlava tíhu odpovědnosti.

Šel s ním pod šibenici

Ta smrt přišla jako znamení, jako předobraz dějů příštích. To když Burianův starší kněžský kolega Josef Skácel zemřel v noci z 15. na 16. března 1939, ve chvíli, kdy se první němečtí vojáci objevili ve Velkém Meziříčí. Burian do kroniky pohnutě popíše Skácelovy poslední chvíle: „Smrt si předtím delší čas předpověděl: Jakmile první německý voják překročí naše hranice, bude to má smrt! A byla. A když ji ráno velký zvon oznamoval a byl vyvěšen prapor na kostele a na faře, první německé sbory se usadily na náměstí a zabíraly. V domnění, že jsem vyvěsil černé prapory při jejich příjezdu, byl jsem vyvlečen na radnici a vyslýchán. Když jsem nakonec slíbil, že prapory budou sundány, byl jsem propuštěn.“

Vlastenecké chování Bohumila Buriana za války charakterizuje jiná příhoda. Když 21. června 1943 vizitoval velkomeziříčské školy kolaborantský ministr školství Emanuel Moravec, účast na společném obědě i osobní setkání Burian striktně odmítl. Překvapivě to nemělo žádné následky.

V únoru 1947 se koná ve Velkém Meziříčí lidový soud s kolaboranty. K trestu smrti je odsouzen Hans Powolny, místní vedoucí NSDAP a druhý náměstek starosty města. Oproti své ženě, která si na konci války vzala život, byl dle svědectví pamětníků i archivů podstatně méně fanatickým nacistou. Nežádal o milost, pouze o přítomnost kněze a o povolení napsat dopisy synovi a dceři. Na telefonickou žádost předsedy soudu odebral se Burian po poledni 15. února do cely Powolného, připravoval ho na smrt a prodléval s ním až do popravy, k níž ho doprovodil. Na dvoře trestnice se shromáždila skupina přihlížejících. Předseda soudu přečetl rozsudek, Burian dal odsouzenci políbit kříž a kat se dvěma pacholky provedl popravu. Tělo oběšencovo bylo sňato a posléze pohřbeno v tichosti. Burian později, v souvislosti s chováním komunistů, prohlásil: „Kdyby byli aspoň jako Powolny. Ale oni se chovají ještě hůř a přitom to jsou lidé našeho národa!“

Bohumil Burian byl mecenášem podporujícím malíře a básníky, budoval bohatou knihovnu a v místní sakrální architektuře inicioval ve spolupráci s architektem Sokolem řadu realizací moderního umění. Do jeho života vstoupilo několik českých spisovatelů. Především to byl Jakub Deml (1878–1961) z nedalekého Tasova, se kterým se Burian seznámil již před válkou. V pozdějších letech se stal tasovskému prokletci doslova „podpůrným sloupem“, pomocníkem a zachráncem, jak dosvědčila Demlova vydavatel- ka Marie Rosa Junová-Vodičková: „Burian byl šlechetný člověk. Demlovi půjčoval a nejednou dal větší finanční obnos, držel ho nad vodou. Byl jeho dobrým andělem.“Přátelství pojilo Buriana také s básníkem Janem Zahradníčkem, jemuž velkomeziříčský farář několikrát konkrétně vypomohl.

Veselý, ale reakčník

Státní archiv ve Velkém Meziříčí vydává v hromadě zažloutlých fasciklů svědectví, jak těžké byly pro Bohumila Buriana i roky poválečné. Zápisy ze schůzí a porad církevního odboru místního ONV, kněžská kartotéka, důvěrné a tajné instrukce z KNV aneb jak postupovat v boji s kněžským nepřítelem... I po šedesáti letech tato lejstra stále dokazují, jak enormní a soustavný byl mocenský nátlak, který komunisté na své oponenty vyvíjeli. Jednalo se často o šikanu pod pohrůžkou kriminálem a sankcemi pro nejbližší rodinné příslušníky či spolupracovníky. Když se v tomto ničivém soukolí ocitl postavou silný, ale jemný a vzdělaný Bohumil Burian, měl na vybranou – plavat po proudu, nebo jít proti davu a většinovému mínění. Z nalezených dokumentů a různých svědectví vyplývá, že zvolil náročnější cestu.

Po únoru 1948 pochopitelně i ve Velkém Meziříčí docházelo k násilnému zestátňování továren, zakazování spolků, zabírání budov a pozemků. V klášterním domě sester Těšitelek byly otevřeny jesle, v domě Charity zřízena svazácká klubovna a v sále tělocvičny Orla školní vývařovna. Přímým dohledem nad církvemi byl na ONV ve Velkém Meziříčí od června 1949 pověřen Antonín Přibyl. Vychodil tři třídy měšťanské školy, vyučil se obchodníkem, ale ve svém oboru byl neúspěšný a uchytil se jen jako dělník na pile. Do KSČ vstoupil v roce 1946. Spolustraníci jej charakterizovali jako „svědomitého soudruha, který úkoly mu svěřené plní důsledně“. Ze svého agilního funkcionářského přístupu církevní tajemník Přibyl prokazatelně za- příčinil pronásledování a věznění řady duchovních a křesťanských laiků.

Když Burian přečte navzdory zákazu veřejně pastýřský list arcibiskupa Josefa Berana, vyslouží si tím od ONV pokutu 5000 Kčs. A soudruh církevní tajemník Přibyl udiveně poznamená: „Při předvolání ohledně čtení pastýřských listů, který byl přes zákaz čten, prohlásil Burian, že se necítí vinen.“

Kněží Velkomeziřičska byli Přibylem pravidelně předvoláváni na politická školení a kádrově hodnoceni do čtyř skupin loajality. Střídavě do třetí a čtvrté, kde byli „vyslovení reakčníci“, bývá řazen Bohumil Burian.

Když nahlédneme do jeho kádrových materiálů, můžeme číst: „Účast na krajských poradách: k těmto není ho možné získat, vymlouvá se na velké pracovní zatížení. Volby v roce 1946: strana lidová. Volby v roce 1948: za plentou patrně bílý lístek (tedy neplatný). Povahy je mírné, veselé, ve věcech náboženských však neústupný. Jeho vliv na věřící a mládež hlavně z venkova je velký. Naprostá neochota k nějakému zapojení do lidosprávy nebo masových organizací.“Z jiného zápisu, který pochází z jakéhosi politického školení v roce 1952, lze vyčíst: „Burian. Je bystrý. Diskutoval všeobecně. Jedině při referátu ,boj za mír‘ kladl otázky záludně, podle toho bylo na něm znát, že poslouchá Hlas Ameriky. Rovněž k SSSR nemá valný poměr, dívá se naň jako na násilníka.“

Burian se v té době nezříkal ani jasných gest. Když byl ve městě otvírán v květnu 1950 Dům zdraví za účasti s komunisty kolaborujícího suspendovaného kněze a ministra školství Josefa Plojhara, Burian se odmítl akce zúčastnit a podat Plojharovi ruku.

Byla to jedna z nejkrásnějších nedělí, jakou tahle země zažila. Psal se 13. květen 1945 a po dlouhých válečných útrapách to byl první mírový svátek. Ne všude na něj ale vzpomínají v dobrém. „Teplý jarní den, všude kolem radost z ukončené války, u nás pláč a bol!“vyznal se ze smutku do svého deníku Bohumil Burian, farář ve Velkém Meziříčí. A to tehdy ještě nemohl tušit, kolik bolesti na něj čeká v letech příštích. Tajemník Přibyl pravidelně dělil kněze do čtyř skupin podle loajality k novému režimu. Střídavě do třetí a čtvrté, kde byli „vyslovení reakčníci“, řadil Bohumila Buriana.

Aby nám flanďák nezkazil 1. máj

Úterý 29. dubna 1958. Třiapadesátiletý velkomeziříčský farář je ten den dopoledne znovu pozván k Přibylovi na jeden z nesčetných „koberečků“. Neurvalý a agresívní tajemník s knězem „jedná“o povolení procesí ke svátku Božího těla. Dlouho na Buriana řve, ponižuje ho a deptá. Farář, který už je po jednom infarktu, se pak jen s vypětím všech sil doslova dopotácí na faru. Udělá se mu nevolno a prosí, aby zavolali doktora. Uléhá do postele, dvakrát se prudce nadechne a přítomný kaplan Procházka vyděšeně zvolá: „Proboha, vždyť on umírá!“

Blíží se 1. máj a pro místní komunisty je to další problém. „Přece nám flanďákův funus nenaruší radostnou a šťastnou oslavu svátku práce,“komentují funkcionáři KSČ nenadálou situaci před Burianovými příbuznými. Pohřeb se tedy musí přeložit na pozdější termín. A přestože se všemocná strana snaží, aby se ho účastnilo co nejméně lidí, stalo se poslední rozloučení s Burianem tichou protikomunistickou manifestací za účasti tisíce lidí z města a širokého okolí.

„Ve školách byl tehdy nařízen přísný zákaz účasti,“vzpomínal později Burianův synovec Bohumil. Přesto školáků přišlo dost, za což padlo také nemálo ředitelských důtek. Zvláště horlivý byl učitel Bartušek. „My jako rodina jsme za účast na pohřbu nepocítili žádnou okamžitou odplatu. Až měsíc nato jsem byl zavolán do ředitelny a bylo mi řečeno, ať se nehlásím na žádnou střední školu, že nedostanu schválení. Pamatuji si větu: ,Však víš proč!‘ Ještě hůř dopadla sestra Božena, která se výborně učila – stejný scénář, pouze s tím rozdílem, že jí bylo řečeno: ,Máš jedinou možnost – vyučit se švadlenou.‘ “

Z odstupu let i z archivních dokumentů je patrné, že Burianova cesta byla vyčerpávající chůzí po tenkém břitu nad propastí. Jeho srdce doslova puklo pod tíhou údělu. V jednom ze svých posledních kázání jasnozřivě pronesl: „Víme všichni, jak je tato přítomná doba hodně, hodně na štíru s pravdou, už jen s tou docela obyčejnou lidskou pravdou, jakou by měli mluvit jeden k druhému. My víme, jak se nám často černé představuje jako bílé a bílé jako černé, jak neúspěch se kamufluje a líčívá jako úspěch a jak v procentech všechno vypadá dobře. A tak se ani nedivím, že jeden občan, který se také pohybuje mezi samými pochybnými údaji a čísly, označil tento smutný stav naší současné společnosti slovy: Lžeme jeden druhému! A už vůbec se nedivím tomu, že je-li i ta obyčejná lidská pravda tak bolným způsobem políčkována a pohlavkována, že je i tolik zloby a nenávisti proti pravdě věčné.“