Pokušení být někým jiným
Obrazy, které si vysloužily Césara covat ve francouzské diplomatické službě. Nejprve ve Švýcarsku a Bulharsku, v roce 1952 se pak stal tajemníkem francouzské delegace v Organizaci spojených národů a o čtyři roky později generálním konzulem v Los Angeles.
Nezanedbával ani literární tvorbu. Celkem napsal na třicet knih, především románů, novel a esejů, z nichž některé publikoval pod různými pseudonymy, jako Émile Ajar, Shatan Bogat, Rene Deville nebo Fosco Sinibaldi. Své literární chameleonství spojené s mystifikací si s gustem užíval – knihy se totiž často lišily stylem i tématy a téměř nikdo dlouho netušil, že jde o jednoho autora ( nějaký čas se dokonce na popud Garyho za Ajara vydával jeho prasynovec Paul Pavlovič).
Díky tomu se mu také jako jedinému na světě podařilo získat Goncourtovu cenu dvakrát, ačkoli pravidla stanoví, že toto ocenění může spisovatel obdržet jen jednou za život. Poprvé putovala na adresu Garyho v roce 1956 za román Kořeny nebes odehrávající se v Africe, podruhé k rukám Émila Ajara v roce 1975 za román Život před sebou, který vypráví o arabském sirotkovi vyrůstajícím v prostředí pařížské imigrantské chudiny v péči vysloužilé židovské prostitutky. Knihu chválila kritika i čtenáři a už v roce 1977 byl podle ní natočen film se Simone Signoretovou v hlavní roli.
Celou pravdu o své totožnosti spisovatel prozradil až v posmrtně vydaném dílku Život a smrt Émila Ajara s dovětkem: „Dobře jsem se bavil. Na shledanou a díky!“
Mezinárodní slávu mu přinesla i jeho autobiografická kniha Příslib úsvitu z roku 1960, jejíž zdařilá filmová adaptace v režii Erica Barbiera je právě v českých kinech. Garyho tu ztvárnil Pierre Niney a jeho matku Ninu Charlotte Gainsbourgová, jež si za svůj expresivní výkon odnesla jednoho ze čtyř Césarů, kterými byl snímek celkově oceněn.
Émile Ajar, Fosco Sinibaldi nebo také Shatan Bogat. Ve skutečnosti ale jediný muž – Romain Gary, francouzský spisovatel, pilot bombardéru, diplomat a také syn celoživotně poznamenaný mateřskou láskou. Do českých kin nedávno vstoupil Césary oceněný film Příslib úsvitu, natočený podle jeho stejnojmenného autobiografického románu. Románu o muži, který jako jediný na světě získal Goncourtovu cenu dvakrát.
Konec v barvě měděnky
Vyjma literatury se Gary realizoval i ve filmovém světě. Podílel se například na scénáři k válečnému dramatu o vylodění v Normandii Nejdelší den z roku 1962 nebo ke krimi thrilleru z roku 1971 Kill!. Ten také sám režíroval a zahrála si v něm i jeho v tu dobu už bývalá žena, půvabná hollywoodská herečka Jean Sebergová. Z jejich svazku se narodil syn Alexandre Diego Gary, který v jednom z rozhovorů uvedl, že vztah mezi ním a otcem byl poněkud odcizený: „I když se kolem mě pohyboval, jako by tam nebyl. Posedlý svou prací, pozdravil mě, ale duchem byl někde jinde.“
Poté, co se Gary dozvěděl, že jehomanželka měla románek s Clintem Eastwoodem, pamětliv slov své matky, že jediné, za co stojí se bít, jsou ženy, čest a Francie, vyzval soka na souboj. Eastwood ale zcela pragmaticky odmítl. Manželství skončilo rozvodem v roce 1970. O devět let později Jean údajně spáchala sebevraždu, i když okolnosti její smrti jsou dodnes nejasné (mohly za ní stát deprese ze ztráty nemanželské dcerky krátce po porodu, ale také FBI, která ji systematicky pronásledovala především kvůli jejím aktivitám v levicových politických organizacích a podpoře radikálního černošského hnutí Černí panteři).
Druhého prosince následujícího roku se zastřelil i Romain Gary. V dopise na rozloučenou však uvedl, že s úmrtím Jean Sebergové jeho odchod ze života nemá nic společného. Důvodem zřejmě byly deprese: „Romain začal trpět depresivními stavy, otevřeně je přiznával. Dušoval se, že ho to nevyřazuje z běžného konání a že všechno zvládá, jen prý na něho občas dolehne tíživé rozkladné rozpoložení v barvě měděnky, v ničem neladící s hýřivou nádherou léta v Nové Anglii. Romain byl ruský Žid narozený v Litvě, odjakživa propadlý východoevropské melancholii, takže se jen velmi těžko dala rozpoznat určitá změna. Nicméně rozhodně trpěl,“napsal později William Styron ve své knize Viditelná temnota, v níž reflektuje vlastní zkušenosti se zákeřnou psychickou nemocí.
Po pohřbu se všemi vojenskými poctami se konala kremace na pařížském hřbitově Pere Lachaise a Garyho popel byl rozptýlen u francouzského Roquebrune-Cap-Martin ve Středozemním moři, o němž sám spisovatel tvrdil, že v něm vždy vyvolávalo pocit, jako by ho opouštěly starosti.