Řízni ho, pusť mu krev a uzdrav jej

lékařské, který v roce 2006 sestavila a komentáři opatřila Alena M. Černá, zachycuje nejen půvaby staré češtiny, ale i mnohé z návodů k léčbě. Spis uložený v Národní knihovně (signatura XVII B 18) popisuje ve shodě se zvyklostmi středověkého lékařství pojednání z různých oborů, tedy i ze zákroků na těle.

Ze středověkých Čech ovšem existují přímo i edice Rhazesova a Saličetova chirurgického lékařství. V prvém případě šlo o překlad vlivného díla arabsko-perského lékaře Rází Abú-Bakra Muhammada ibn Zakaríji z počátku 10. století a ve druhém o hojně užívanou ranhojičskou příručku boloňského Guglielma da Salicetta ze 13. věku, jež vyšla po pár stoletích i v češtině jako spis Ranná lékařství. Někdy tehdy se rodila moderní a specializovaná chirurgie, jakou známe dnes.

Z dějin předvědeckých řezů

Všechny národy světa mají své představy o tom, jak a proč vznikají nemoci či rány, které se snaží léčit. Kromě toho, že je tento koncept (medicínských systémů) všelidsky platný, je univerzální i provádění tělesných zákroků, pro něž my užíváme pěkný pojem chirurgie, což řecky označuje „ruční práci“. Ovšem pozor: u většiny domorodých skupin taková kategorie neexistovala; i odstranění kýly, napravení zlomenin či zašití rány byly součástí léčebného obřadu, k němuž patřily magické úkony, zpěvy a zaříkávání.

Tím vším se zabývá etnomedicína. Díky ojedinělé biografii (1972) etnofarmakologa Davida Jonese tak známe třeba indiánku Sanapiu, medicinmanku Komančů, jež provozovala své umění ještě v šedesátých letech 20. století. Kromě fůry bylinek měla ve své výbavě i skleněné střepy, jimiž prováděla prosté zákroky. „Proti těžkým bolestem hlavy a závratím nasazovala tuto proceduru. Tenké řezy provedla jak na spáncích, tak uprostřed čela a pod koncem růstu vlasů na šíji. Drobné incize jsou asi jen šestnáctinu palce krátké a pronikají pouze tak hluboko, aby prýštěla krev,“popsal Jones postup, který měl odplavit „zlou krev“. Ta pak byla volským rohem i odsávána.

Prostým typem „operací“byla též skarifikace, jizvové tetování. Pro řadu národů šlo nejen o estetický zákrok, nýbrž i o test imunitní zdatnosti (přežili jen nejsilnější) a součást nativní medicíny – zvláště v subsaharské Africe. „V Togu se pomocí skarifikace léčí nemoci způsobené nadpřirozenými silami, jako je epilepsie. Léčitel provádí skarifikaci na čele a podle typu epilepsie umístí zářezy buď u kořínků vlasů, nebo u kořene nosu. I Pygmejové z kmene Aká využívají skarifikaci k léčebným účelům,“uvádějí čeští vědci ve sborníku Pygmejové (2015).

Různorodost zákroků se pokusil v roce 1947 utřídit historik lékařství Erwin H. Ackerknecht, jenž v časopise American Anthropologist vydal přehled „primitivní chirurgie“. Rozdělil domorodé úkony na ošetřování ran (přikládání léků, obvazů, ale i pálení ran či šití a zacelení pomocí živých termitů), napravování zlomenin a vymknutí (Čipevajové používali dlah, ale mexičtí Tarahumarové aplikovali peyotl a zlomeninu ovázali ještěrčími hlavičkami s kůží), pouštění krve (flebotomií z žíly, naříznutím kůže nebo odsáváním pijavkami), otevření těla (u novotvarů, ale u šikovných Masajů i u abscesů z jater či sleziny!), excize a amputace (chromých či umrzlých prstů, ale oddělení údů bylo výjimečné), pokusů o císařský řez nebo vynětí plodu z matky a rozšířené trepanace lebek, jejichž provádění bylo očitými svědky popsáno v Dagestánu, u Berberů, v Nigérii a široce praktikováno v předinckém Peru, kde operace přežila většina pacientů.

Účelem byla asi léčba šípových zranění, úderů do hlavy, epilepsie anebo nádorů. Nad rámec léčivých zákroků Ackerknecht přidal rituální mutilace, které vyžadují zručnost. Jde hlavně o zákroky na genitáliích, kdy bývá pohlaví upravováno z kulturních důvodů: cirkumcizí, subincizí nebo infibulací u žen (zašitím). „Chirurgicky nejpozoruhodnější je monorchie, odnětí jednoho varlete, což bylo popsáno u Hotentotů, na Karolínách či Tonze,“napsal Ackerknecht. Obratem však dodával, že domorodá „chirurgie“nikde – snad s výjimkou Masajů a Inků – nedosahovala znalostí, jaké měl římský Celsus v 1. století po Kristu.

I tak člověka zarazí odvaha a fortel, s jakými museli prachirurgové postupovat, a to i u těch materiálně nejprostších skupin. Zde přichází druhé varování pro citlivější čtenáře, neboť následující zákrok je pro dnešního Čecha dosti surový. Jens Bjerre popsal (1967) přechodový rituál Austrálců takto. Patnáctiletý hoch si lehl na živý operační stůl ze zad dvou klečících mužů a skousl dřevěný kolík.

„Co následovalo pak, popisuje se obtížně, patří to spíše na lékařské konsilium. Ostrým nožem provedli starci hlubokou operaci, která jej sice nezbavila schopnosti mít potomstvo, ale umožnila mu to regulovat. Těsně u kořene pohlavního orgánu prořízli hluboký otvor, jímž provlékli dřevěnou štěpinu, aby rána nesrostla. Účelem operace je dosáhnout, aby moč i sperma napříště vycházely tímto malým otvorem a ne běžnou cestou. K normálnímu výtoku může dojít jen tehdy, jestliže muž tento otvor zakrývá prstem,“psal Bjerre. A k drsné praktice dodal, že jde o geniální vynález účinné kontroly porodnosti, neboť by neúrodná země příliš Aboriginálů neuživila...

Do těla se nebáli říznout ani staří Egypťané. Svědčí o tom zejména 3600 let starý Smithův papyrus, označovaný jako chirurgický anebo Kniha o ranách. Popisuje 48 případů úrazů (poslední je však nedo- psaný a končí uprostřed věty!) a jejich napravení. Je velmi racionální, postupuje od hlavy přes krk až po hrudník. Třeba v bodě 23 poučuje o šití ucha a dalším postupu: „Když shledáš, že steh na oné ráně se uvolnil, ale stále ještě drží okraje rány, musíš pro něho připravit pevné lněné válečky a přiložit je zezadu na ucho. Potom ho budeš každý den ošetřovat olejem a medem, než se mu uleví.“

Odstranit ušní a oční vady uměli Mezopotamci, proslulá tím byla chirurgie starověké Indie, z níž pochází i sanskrtem psaný spis Sušruta samhitá. „Plastická chirurgie byla jedním z nejpokročilejších odvětví, takže i splity rtů a nosů mohly být napraveny a utržené lalůčky přišity,“psala Jeannine Auboyerová v knize o indické každodennosti (1965). Ke srůstu ran se kladli na místo i mravenci.

Nedávno vyšla v časopise Scientific Reports zajímavá studie. Kravská lebka z francouzského naleziště Champ-Durand nese podobné stopy, jako mají lidské trepanace. Zkoušel si snad tajemný pravěký neurochirurg před 5000 lety své umění na cvičné hlavě? Nějaké operativní zákroky totiž prováděli lidé všech zemí a všech dob. Odstranit ušní a oční vady uměli už Mezopotamci, proslulá tím byla také chirurgie starověké Indie, z níž pochází i sanskrtem psaný spis

Od Galéna až k novým srdcím

Kromě Galéna či Avicenny měl vliv na středověkou medicínu učenec Abú-l-Kásim az-Zahráwí alias Abulcasis, jenž zemřel v roce 1013. V chirurgickém opusu Tasríf čerpal z řecko-římského vědění, ale přidával i vlastní poznatky. Podal jeden z prvních popisů hemofilie (krvácivosti), zásadní překážky řezů: „Když si dítě třelo dásně, začaly mu bez ustání krvácet, až to vedlo ke smrti. Jiný člověk, jemuž ranhojič otevřel tepnu, nakonec zemřel,“psal ohromeně Abulcasis, často překládaný do latiny, neboť též vysvětloval, jak operovat kýlu, vyjímat z těla kaménky, používat katétr a jiné nástroje.

Z cechů ranhojičů, lazebníků a „špitálníků“, jak univerzitní lékaři Francie častovali roku 1434 svoje kolegy-praktiky, se postupně rodila zvláštní odnožmedicíny, moderní chirurgie. Od dob Ambroise Parého, který v 16. století díky podvázání žil a tepen ( ligatury) prováděl i amputace na bojištích, se vývoj zrychlil. A dospěli jsme až do stavu, kdy český plastik Bohdan Pomahač dokáže transplantovat celý obličej a machři z IKEM umějí vložit lidem do hrudi i umělé srdce.

Autor je etnolog a historik kultury