Všichni se musejí potrhat smíchy
merických básníků, kterou zahájily Čtyři kvartety T. S. Eliota v převodu Martina Hilského.
V loňském roce argovská edice přinesla sbírku Noc věrnosti a ctnosti Louise Glückové (1943), za niž americká básnířka – českým čtenářům již známa díky překladu knihy Divoký kosatec – získala v roce 2014 Národní knižní cenu. A stačí odcitovat z úvodních básní v překladu Terezy Vláškové a vidíme, že toto je poezie velmi civilní, jež se úzce týká našich životů. Báseň Podobenství končí verši: „A hleďme, jak jsme zestárli, pouhým neustálým přecházením ze dne do noci, ani vpřed, ani stranou – což nám přišlo jako podivný zázrak. A ti, kdo věřili, že by to celé mělo mít nějaký smysl, teď věřili, že smyslem bylo přesně tohle, a ti, kdo tvrdili, že bez svobody nedojdeme pravdy, teď cítili, že stojí pravdě tváří v tvář.“
Na začátku básně čteme:
„Jednoho večera, když už jsem skoro spala, mi došlo
že mám utrum se všemi těmi milostnými dobrodružstvími,
kterým jsem tak dlouho otročila. Utrum s láskou?
vyděsilo se srdce. A já mu na to řekla, že nás i tak ještě čeká
spousta nesmírných dobrodružství, a zároveň jsem doufala, že je po mně nebude chtít vyjmenovat.“Kdo hledá, přece jen ještě má co najít. Dobrodružství
Myšlenka se nerodí v ústech
zas Petr Zavadil (* 1975), který nyní končí své působení v Paříži jakožto zpravodaj České televize, obdržel již v roce 2010 Cenu Josefa Jungmanna za překlad románu Gabriela Cabrery Infanta Přelétavá nymfa a básnické knihy Antonia Gamonedy Tohle světlo. Překladatel – jenž se tedy věnuje jak próze a esejům, tak poezii, a navíc zprostředkovává jak díla psaná španělsky, tak ta psaná francouzsky – je hlavním tahounem překladových básnických titulů nakladatelství Fra. Vedle Antonia Gamonedy českým čtenářům představil poezii Josého Ángela Valenteho, Blanky Varely, Guye Viarra, Bernarda Noëla či Andrése Sáncheze Robayny.
A nyní vydalo nakladatelství Fra výbor Jiné básně z celoživotního díla chilského básníka Nicanora Parry (1914–2018), jenž letos zemřel v nedožitých sto čtyřech letech. Nicanor Parra ale nebyl pro české čtenáře objeven až posmrtně. Po časopiseckých překladech i od již zmíněného Jana Zábrany vyšel před šestnácti lety v mladofrontovních Květech poezie výbor Básně proti plešatění – stejně jako ten čerstvý v překladu Petra Zavadila. A tak chilský básník již zanechal v českém prostředí i nemalý otisk, jak dokazuje třeba dvojverší z knihy Úplně úzké úly jihlavského sonetového virtuosa Norberta Holuba: „Když jsem chodil po ostrově Hvaru Potkal jsem tam Nicanora Parru.“Jiné básně Nicanora Parry jako by přicházely v pravý čas, neboť nikdo nedělal tolik pro zacelení onoho stále se rozšiřujícího Panamského průplavu mezi lidmi a poezií. V básni Manifest tak je jasně řečeno: „Žalujeme básníka Demiurga básníka Švába básníka Knihomola. Všichni tito pánové – a říkám to s velkou úctou – musejí být souzeni a odsouzeni za to že stavěli vzdušné zámky že plýtvali časem a prostorem když psali sonety o luně že kupili náhodně slova podle poslední pařížské módy. To pro nás není: myšlenka se nerodí v ústech rodí se v samém srdci srdce.“Paradoxně ve snaze o sblížení lidí a poezie je tak Nicanor Parra nucen být rovněž „literátský“, tedy hodně mluvit o tom, co je a co není poezie. Důležitá je v tomto směru báseň Změny jmen: „Všem velkým milovníkům beletrie bych velmi rád popřál všechno nejlepší, hodlám změnit jména některých věcí. Tohle je můj názor na věc: básník neplní řádně své poslání, jestliže nepozmění jména věcí.“Chilskému básníkovi ale nikdy nechybí nadhled, a tak jeho texty nepostrádají humor – což je přesně ten moment, kdy se dostáváme v poezii na tenký led, neboť spousta rádoby básní, držících pohromadě klihem falešného patosu, se po prvním zasmání rozsype. U Nicanora Parry stačí uvést několik názvů básní: Dopisy básníka spícího v křesle, Považuji se za rozumného muže či Odvolávám vše co jsem řekl. Básně proti plešatění pak vrcholí výmluvnou jednoveršovou básní Ticho do prdele:
„2000 let lží bohatě stačí!“
Návrat k letadlům na páru
Michel Tournier ve svém slavném románu Král duchů na jednom místě komentuje komický obrat pokroku za druhé světové války, kdy byl nedostatek benzinu v zázemí: „Pro naši dobu je velice příznačné, že pokrok se odvíjí pozpátku. Objevit se ještě před několika lety automobil na dřevoplyn, vyvolalo by to smích. Za chvíli nám předvedou jako poslední výkřik techniky motor, který pojede výhradně na seno. A nakonec objeví s nadšením koňský potah.“
Obdobný motiv můžeme najít i v Parrově básni Situace začíná být vážná: „Já navrhuji návrat k vozům taženým koňmi k letadlu na páru ke kamenné televizi. Předkové měli pravdu: je třeba začít znovu vařit na ohni.“V těchto verších lze samozřejmě opět vidět všudypřítomný humor chilského básníka, ovšem vedle toho i jeho předsta- vu nutného návratu k tomu elementárnímu. Nesnažil se snad celý život svými texty, aby poezie – ona staromódní telefonní budka – byla znovu „zprovozněna“? Ostatně v jednom období označoval své texty důsledně jako „antibásně“a sebe jako „antibásníka“.
Pro to, aby mohl psát poezii i ve 20. století, udělal Nicanor Parra opravdu cokoliv, nic mu nebylo svaté. Neváhal tak pochopitelně ani vlastní básně obrátit proti poezii. V Jiných básních tedy najdeme – samozřejmě v kongeniálním překladu – i 4 sonety Apokalypsy, jež jsou složeny výhradně z křesťanských křížů, které jsou akorát rozděleny do imaginárních shluků-slov. Tím připomínají křížkování studentů na seminářích versologie.
Chile má již dva básníky, kteří získali Nobelovu cenu. Další věhlasný chilský básník Nicanor Parra se jí nedočkal, i když dokázal čekat opravdu dlouho. Tento celoživotní učitel fyziky a autor „antibásní“totiž již před čtyřmi lety překročil stovku – přesto svou poezii nepřežil, přežila ona jeho. Letos v lednu zemřel a nyní vychází český výbor s názvem Jiné básně.
Andělsko-zvířecí tlačenka
Jiné básně přinášejí opět řadu svěžích sebedobíravých čísel, například Upozornění: „Nedovolím, aby mi někdo tvrdil že nemůže pochopit antibásně všichni se musejí potrhat smíchy. Kvůli tomu si tolik lámu hlavu abych pronikl čtenáři do duše.“Je tu rovněž Poznámka o lekci antipoezie:
„1. V antipoezii se hledá poezie, ne výřečnost.“
Báseň Splněná mise je zas sepsána ve formě účetní bilance, čímž připomene slavný román B. S. Johnsona Vlastní podvojné účetnictví Christie Malryho. I tento výbor je výborně završen – Poslední básní, jež obsahuje pouze vytečkované řádky a po nich závěrečné verše: „Nevím, jestli je to jasné: chci totiž říct tohleto:“Ale aby tvorba Nicanora Parry nevypadala příliš jednostrunně, vedle toho zde nalezneme i báseň Tunel, jež je smutnou vzpomínkou na neradostné dětství v chudé rodině, či Psí život, moldánky nad rozlitým mlékem jednoho profesora – chilský básník se totiž celý život živil jako profesor fyziky. A bylo by divné, kdyby si Nicanor Parra rovněž nenapsal vlastní Epitaf, když byl básník a měl k tomu o tolik víc času než běžný smrtelník – vždyť přišel na svět ve stejném roce jako Bohumil Hrabal. Navíc když se narodil do sice periferní země, která se ovšem může pyšnit hned dvěma básníky ověnčenými Nobelovou cenou – Gabrielou Mistralovou a Pablem Nerudou. Autorský Epitaf tedy zní: „Byl spíše střední postavy, hlas neměl ani silný, ani tenký, nejstarší syn učitele na základce a doma šijící skromné švadlenky; miloval dobré jídlo, i když byl hubený od narození; přepadlé kostnaté tváře, uši poněkud odstáté od lebky; měl hranatý obličej, oči se v něm do dvou škvír uzavřely, nos nakřivo jako mulatský boxer, ústa jak aztécký bůh při oběti a to všechno zalité ironickými a zrádnými světly, ani moc chytrý, ani zcela hloupý, prostě jsem byl, co jsem byl: směska z octa a jedlého oleje, plátek andělsko-zvířecí tlačenky!“Kdo teď bude držet pozice desetiletí vybojovávané Nicanorem Parrou ve válce proti lidské lhostejnosti vůči poezii? Který desátník se postaví na tu ztracenou vartu a stane se tak legračním básníkem, až bude třeba začít ho brát sakra vážně?