Kde všude se tu věznilo a vraždilo

Hradišťko, Svatava, Hodonín, Svatobořice, Hagibor, Lety, Litoměřice, Terezín... Nová kniha Za dráty mapuje místa, kde u nás lidé mezi lety 1938 až 1945 ztráceli práva, důstojnost i své životy.

PRAHA Tábor jménem Leitmeritz čili Litoměřice vznikl 24. března 1944 přesunem 500 vězňů z koncentračního tábora Dachau. Jednalo se o Slovince, Rusy a Ukrajince, kteří obdrželi vězeňská čísla KT Flossenbürg, počínající cifrou 7140. Lágr u Litoměřic se pak rozrůstal, takže jím prošlo 18 tisíc lidí. Tábor byl oplocen.

Jak se za dráty žilo lidem, které tam nacisté nahnali? „Podmínky byly velmi kruté, vězni pracovali i spali v jednom oděvu a proti zimě se chránili pytli od cementu. Na nohou měli většinou jen dřeváky. Zatímco na začátku existence tábora se o dvoukilový pecen chleba dělilo osm vězňů, v únoru 1945 už 24 vězňů... Některé firmy, pro něž vězni pracovali, odměňovaly práci poukázkami do kantýny, kde se v počátcích dala občas sehnat řepa nebo zelí. Vězni pracující mimo podzemní továrnu často jedli trávu, listy a hlemýždě,“uvádí nová kniha Jiřího Padevěta, jež dostala název Za dráty.

Není divu, že dřinu a zacházení nepřežilo v KT Leitmeritz – tedy jen sedmdesát kilometrů od Prahy – zhruba 4500 lidí. Řada jich zemřela na zranění při stavbě podzemního komplexu Richard, další na úplavici, tyfus nebo na vysílení ze čtrnáctihodinové práce...

„O tomto táboře, přesto, že je jeho existence dobře zpracována, se obecně málo ví, naštěstí je připomínán na místě samém. Dochovalo se krematorium. V táboře zemřely na konci války tisíce vězňů, neboť byl cílem mnoha transportů a pochodů smrti. Podle mě se toto místo málo připomíná,“řekl v interview LN Jiří Padevět, držitel cen Magnesia Litera.

V nové knize uvádí desítky lokalit z dob protektorátu, jež se dají označit jako tábory: buď přímo koncentrační, anebo internační, nápravné, či pracovní. „Posel- stvím je snad informace, že je úplně jedno, jak se příslušné zařízení v dokumentech totalitního státu jmenuje. Slouží totiž k izolování nějaké skupiny obyvatel, již někdo libovolně vybral a oddělil od většiny společnosti, což je samozřejmě strašně špatně,“dodává Padevět. Nedávno Českem rezonovala slova politiků SPD, kteří v narážce na Lety hovořili o „neexistujícím pseudokoncentráku“(Miroslav Rozner) či zlehčovali jeho oplocení (Tomio Okamura).

Pod heslem Lety se teď dočteme, že v nich zemřelo nejméně 327 lidí, mezi nimi: Kristýna Benešová, Antonín Čanda, Stanislav Čanda, Anna Čandová, Františka Čandová, Jana Antonie Čandová (...) Anna Wintrová, Jana Wintrová, Josefa Wintrová, Marie Wintrová, Antonín Wrba a Leontýna Wrbová. Z těchto jmen bylo 101 dětí do tří let věku. „Dalších 540 letských vězňů zahynulo v KT Auschwitz-Birkenau,“uvádí historický průvodce doprovázený stovkami starých fotografií.

O Terezíně, jímž prošlo na 150 tisíc Židů, plánuje Padevět napsat samostatné dílo. Litoměřice, Lety a Terezín ovšem nebyly samy. Po celém území dnešní ČR bylo rozeseto několik desítek táborů, ubikací či fabrik, kde byli lidé kráceni na svobodě a lidských právech.

V Korunní (Krondorf) stáčeli vězni náckům minerálku, v Nové Roli (Neurohlau) vyráběly ženy porcelán, v Brněnci (Brünnlitz) se ocitli Židé z továrny filmem proslaveného Oskara Schindlera. Filiálka KT Auschwitz III sídlila dokonce přímo v Brně, kam v roce 1943 přijelo pracovní komando politických vězňů z Osvětimi, aby vystavěli Technickou akademii SS. Táboru zprvu velel zrůdný SS-Hauptscharführer Gerhard Palitzsch, jenž s perverzní chutí osobně popravil v Osvětimi nejméně stovky lidí, možná i pár tisíc. Dnes je v budově Biskupské gymnázium a pamětní deska.

Historik: Vrací nám to paměť

Knihu oceňují i historici; je prý otevřením tématu, které jako by dosud neexistovalo. „Myslím, že drtivá většina lidí vůbec netuší, na kolika místech protektorátu zřídila nacistická moc odbočky svých táborů. Máme v hlavě ob- raz klidného hospodářského zázemí války, vyostřený tvrdými represemi vůči českému odboji. Ale skutečnost, že zde pobývaly tisíce vězňů koncentračních táborů, v paměti nemáme,“řekl LN historik Michal Stehlík, náměstek ředitele Národního muzea, jenž bádá a vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

A dodává: „Je důležité to připomenout, otevřít, navíc v konkrétním propojení s místy, kde se tábory nacházely. Jiří Padevět nám vrací paměť na skutečně temná místa našich novodobých dějin.“