Perverze, která nás nikam neposouvá
Diskuse o hranicích v umění je možná. Ale divadelní inscenace „Naše násilí a vaše násilí“je morálně vadná, protože jí není nic svaté
Vposlední době se hodně diskutuje o divadelní inscenaci Naše násilí a vaše násilí, která má být součástí květnového festivalu Divadelní svět Brno, zejména kvůli kontroverzní scéně, kdy postava Krista znásilňuje muslimku. Fotografie s inkriminovanou dvojicí prezentované na webu fungují jako účinná reklama tomuto představení. Lidové noviny na této věci upoutal pouze aspekt silového zakazování hry místní politickou reprezentací a po historické zkušenosti s nekompetentními intervencemi komunistů v nedávné éře deník vyjádřil nesouhlas s tím, že by taková omezení měly prosazovat politické reprezentace. ( Brněnský mor. Lidovci vyhlašují klatbu na divadelní festival, LN 28. 4.).
Je asi pravdou, že politici by neměli být těmi arbitry, kteří by měli určovat, co je a co není správné umění. Avšak kdo by měl být tím účinným kritikem a kde je ta mez akceptovatelného umění?
Nepřijatelná forma sdělení
Obranná argumentace ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera, že „znakem demokracie je, že můžeme zaujímat naprosto rozdílná stanoviska a názory, a vynášet o různých skutečnostech naprosto odlišné hodnotící soudy“, neobstojí, protože zmíněná stanoviska a názory nelze zaujímat bezuzdně. Vše má své meze, i právo na názor musí být viděno v kontextu určité odpovědnosti. To je věcí vyváženého, nikoli naivního chápání demokracie. Sodoma Gomora v naturální podobě také na divadelní scénu nepatří. Má-li divadelní autorita jiný názor, pak tento myšlenkový chaos sdílet nemohu.
Rovněž tak nelze přijmout argumentaci, že dramaturgický výběr byl pečlivě vybrán velmi vzdělanou skupinou umělecky kompetentních osob. Dovoluji si připomenout, že celá Hitlerova suita byla vzdělaná a měla IQ nad 130 a jejich myšlenkoví pohrobci dodnes popírají holokaust. To je věc charakteru a etiky, nikoli vzdělání. Hra je morálně vadná, protože jí není nic svaté. Demokra- cie automaticky neznamená, že nic nectí. Autor je chorvatský režisér a nelze ho tedy obviňovat z nákazy dekadencí ovládající část západní Evropy. Jeho jinak bohulibé cíle donutit diváka k úvaze, „zda lidé truchlí nad oběťmi teroristických útoků v Paříži a Bruselu stejně jako nad zemřelými v Bagdádu nebo Kábulu“, nemohou omluvit zcela nepřijatelnou formu sdělení, kterou zvolil.
Ten, kdo je za každou cenu nad věcí, si třeba jen řekne, že jde o příznak krize a vyprázdnění umění a kde není smysl, zbývá jen samoúčelná provokace. Jenže zmíněné kontroverzní představení nese obdobné rysy jako nedávná stejně kontroverzní výstava Lidské tělo, kde mrtvá těla byla vystavována záměrně v sexuálních pozicích. Jde o naprosto analogický druh perverzní prezentace, která společnost určitě nikam pozitivně neposouvá a její poselství se jeví jako jednoznačně zvrácené. Je jistě dobré nebrat se příliš vážně, nicméně společnost, v níž je vše odtabuizováno a zrelativizováno, pak nerespektuje zhola nic. Důsledky vedou k demoralizaci a úpadku. Máme-li nějaké kořeny a kulturní zakotvení v nejširším smyslu slova i jako lidé bez vyznání, mohli bychom třeba vnímat slova Mahátmy Gándhího, který mimo jiné řekl: „Co by byla Evropa bez Krista?“Zkusí to někdo zpochybnit argumenty?
To už je dovoleno vše?
Protože věci se dají chápat několika způsoby, raději podotýkám, že nejsem ani náboženský fanatik, ani muslimský sympatizant, ale doktor medicíny v produktivním věku, který nemá rád alibistické nadávání na české poměry. U nás prý všichni rozumí třem věcem: politice, ekonomice a pivu. Určitě nerozu- mím umění jako F. X. Šalda literatuře, Mirka Spáčilová filmu nebo Miroslav Krobot divadlu, avšak jako lékař ve své práci musím vnímat i etický rozměr. Ptám se, proč by tak měl činit jen člověk mé profese? To už je dovoleno vše? Nepsané zákony už neplatí? Hranice vkusu i etiky zde byly určitě překročeny. Co bude následovat? Mohou se příště vyznavači stejného pojetí umění těšit na autentické vyprázdnění herců před diváky přímo na jevišti i s patřičným (nebo snad nepatřičným?) naturálním odérem? Kdy padne tabu dětské pornografie?
Nejsem mravokárce ani politik a věcné diskuse se nebojím. Motivací k sepsání této reakce je potřeba bránit ducha. Pokud autoři hry ducha a smysl věcí nechápou, pak si z toho nemají dělat legraci, navíc úchylnou.
Že se etický rozměr týká jen policis- tů, hasičů a lékařů a ostatní si mohou říkat, co chtějí i v umělecké nadsázce? Až i ti budou demoralizovaní, zavládne džungle. To už ale bude společnost nejen postfaktická a globálně debilizovaná (Zdeněk Mahler), ale také postliberální. To zavání naivně lákavou představou zcela bezbřehé svobody. Že by se klasik se svými slovy o tom, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda mého bližního nebo chcete-li souseda“, mýlil? Jiný klasik pronesl, že „hřešit je lidské, avšak činit tak opakovaně je ďábelské“. Máme si tyto citáty slavných jen číst, nebo o nich i přemýšlet?
Tvůrcům nechci jen lát, ale zdvořile doporučit vrátit se k myšlenkám v Mistru a Markétce od Michaila Bulgakova, kde jedním ze smysluplných poselství je, že „ti, co si myslí, že ďábel neexistuje, se mohou fatálně mýlit“. A to i ti na divadle.