NA HRADĚ A V PODHRADÍ: JAK SE ŽILO V DOBĚ JIŘÍHO Z PODĚBRAD
Na počátku 40. let 15. století se osmanská expanze na Balkáně a v Uhrách zastavila. Úspěšná obrana Bělehradu a Hermannstadtu (v současnosti město Sibiu v Rumunsku) i přesvědčení o špatném stavu turecké armády povzbudily zejména bezprostředně ohrožené země. Do dění se aktivně zapojil také papežský stolec: 1. ledna 1443 vyhlásil papež Evžen IV. křížovou výpravu namířenou proti osmanským Turkům. Armáda vedená polským a uherským králem Vladislavem III. postupovala vítězně. Turecký sultán Murad II. měl dokonce zájem uzavřít mír. Jednání však ztroskotalo na postoji papežského legáta, který Vladislava přiměl již uzavřené příměří porušit. Tažení vyvrcholilo bitvou u Varny (v současnosti město v Bulharsku na pobřeží Černého moře), v níž křižácké vojsko utrpělo katastrofální porážku. V bitvě zahynul rovněž král Vladislav, přestože v lidové tradici se uchoval příběh o jeho záchraně. Jeho ozvuky zaznamenal také Václav Šašek z Bířkova v deníku o putování pana Lva z Rožmitálu v letech 1465–1467. Družina se prý ve Španělsku dozvěděla, že zde bývalý král žije jako poustevník. Debakl křížové výpravy mimo jiné zpečetil také osud Konstantinopole, která bez pomoci západních zemí roku 1453 podlehla tureckému tlaku.
Vobdobí pozdního středověku reprezentovaly význam a postavení stavů v mocenské struktuře monarchie vrcholné stavovské instituce, tzv. zemské úřady. Právě ty byly ztělesněním nároku šlechty podílet se na správě království. Vývoj zemských úřadů, spory o jejich obsazování a s tím spojené vytváření závazných pravidel současně nabízí svědectví o vlastním formování zemských stavů – panstva, rytířů a měst (stav městský byl ale tvořen pouze královskými a věnnými městy).
Proces, jehož počátky spadají do 13. století, vyvrcholil na Moravě, kde se roku 1480 uzavřel panský stav. To znamená, že došlo k dohodě, které z předních rodů k panskému stavu patří (v tzv. Tovačovské knize Ctibora Tovačovského z Cimburka je zapsáno 23 rodů, 15 starých a 8 mladších). V Čechách se panský stav uzavřel až roku 1501 (47 rodů). Pomaleji probíhalo uzavírání nižšího stavu rytířského, které od přelomu 15. až 16. věku pokračovalo po většinu 16. století.
Udílení předních úřadů patřilo k ostře sledovaným rozhodnutím již v období raného středověku – jejich držba přinášela jednotlivým předákům i jejich rodům nejen sociální prestiž, ale také podstatný podíl na moci, majetku a výnosech. Postupné dělení úřadů na dvorské a zemské sebou neslo také vzrůstající tlak na stanovení platných pravidel jejich obsazování.
První formulace omezení panovníka v pravomoci obsazovat zemské úřady se objevila v nástupnickém slibu Jana Lucemburského z roku 1310. Jan se musel zavázat, že úřady nebude udělovat cizincům. V závěru 14. století si pak šlechta vymohla, aby se výběr, s výjimkou úřadu zemského písaře pro rytíře, zúžil na osoby z řad pánů. Situace se obdobně vyvíjela po ukončení husitských válek. Ve volební kapitulaci z roku 1436 Zikmund opakoval závazek neudělovat úřady cizincům.
V roce 1437 došlo k dohodě o zemských úřadech, která hodnosti rozdělila mezi jednotlivé stavy. Obsazení nejvýznamnějšího úřadu – nejvyššího purkrabího – zůstávalo na úvaze panovníka. Představitelé dalších vrcholných úřadů – nejvyšší komorník a sudí – měli pocházet ze stavu panského. Tradiční úřad nejvyššího maršálka drželi dědičně páni z Lipé. Rytířům náležel úřad nejvyššího písaře a od nástupu Jiřího na trůn rovněž kancléře. Úřad podkomořího zůstal zachován městskému stavu, konkrétně Starému Městu pražskému.
Mezi nejvyšší zemské úředníky se díky Jiřímu zařadil rovněž nejvyšší hofmistr. Zemskými úředníky se za vlády Jiřího z Poděbrad stali rovněž dva karlštejnští purkrabí, jeden z panského, druhý z rytířského stavu. V jejich kompetenci byla ochrana korunovačních klenotů. Mírně odlišný byl vývoj úřadů na Moravě, kde nejvyšší zemské hodnosti v 15. století obsazovali pouze páni.
Bitva u Varny 10. listopadu 1444