Šimkova hudba je fúze pro rok 2018

Kytarista a skladatel Jiří Šimek se sice převážně pohybuje v kapelách hrajících v jazzových klubech, většina z nich ale má a měla nějaký přesah – tu k rocku, tu k alternativní hudbě, tu k psychedelii. A v genech měly zakořeněn nadhled, smysl pro humor. Mluvíme o formacích NUO, Bucinatores Orchestra nebo Muff. To všechno najdeme také na Šimkově prvním sólovém albu Electric Madness.

Šimkovi k jeho kytarovým eskapádám, které jsou hodně vzdáleny tradiční představě jazzové hry na elektrickou kytaru (čisté „kulaté“zvuky tady posluchač nenajde, naopak celou baterii tónů pokroucených rozličnými „krabičkami“), dělají výborný základ „all stars“spoluhráči, rytmika z Vertiga Rastislav Uhrík a Daniel Šoltis, Uhríka v půli alba alternující basista Jan Jakubec a klávesista Martin Bruner.

Šimkův vesměs autorský repertoár se na desce pohybuje vmimořádném stylovém rozpětí. Slyšíme v podstatě klasickou fusion skladbu Cluster Headache, které na rozdíl od klasiků stylu stačí necelých pět minut k řečení všeho. Slyšíme vlastně hodně vtipný, ale zároveň instrumentálně brilantní country rock v Play Country. Slyšíme funky Electric Madness s tak psychedelickým finále, až se člověku zatočí hlava.

V kousku Svědí mě Muff sice Šimek odkazuje ke kapele, z níž je asi nejznámější, ale tolik kytarové plochy v moderním elektrickojazzovém duchu jako v této čtyřapůlminutové skladbičce si nikdy v rámci Muffu neuzurpoval.

Fusion běhy a velmi hybná rytmika jsou typické pro Son Said Father s až rapově znějícím nasamplovaným hlasem, elektronicky živený rytmus a rozpité klávesy jsou podkladem melodických fantazií kytary v úvodu Midway, která se rozvine přes několik zlomů do dalších stylů, vesměs zvukově velmi obrazivých. A závěr patří bezmála hardrockovým riffům v Being There.

Nabízí se přirovnání k společným projektům Johna Scofielda s triem Medeski, Martin & Wood. Platí ale spíš co do koncepce. Šimkova hudba je osobitá a plně současná.

Jiří Šimek: Electric Madness