Vyslyšené prosby o smilování
Do Národního divadla se vrátila odstrkovaná Mozartova opera La clemenza di Tito, která zastínila ty předešlé
Ikdyž La clemenza di Tito ( Titova velkorysost), druhá opera po Donu Giovannim, kterou Wolfgang Amadeus Mozart komponoval na pražskou zakázku, v tomto případě českých stavů k oslavě korunovace Leopolda II. českým králem, vznikla v období tvůrčí zralosti tohoto génia klasicismu, choulí se ve stínu jeho mnohem slavnějších oper.
Národní divadlo uvedlo tuto pragensii – kterou Mozart v tehdejším Nosticově divadle tři měsíce před svou smrtí osobně řídil – ve své historii všeho všudy třikrát. V roce 1891 s pouhými čtyřmi provedeními, v roce 1965 pouze se třemi a v roce 2006 se hrála „rekordně“šestadvacetkrát. Tato inscenace se díky hudebnímu nastudování Alessandra De Marchiho, režii Ursel a Karla-Ernsta Herrmannových i skvělým sólistům vtiskla do novodobé historie Národního divadla, přiblížila Prahu světovým in- scenačním trendům a získala spoustu ocenění.
Zářný Marc Minkowski
A teď to byl zase ten odstrkovaný Titus, který minulý čtvrtek předčil chabá nastudování slavnějších Mozartových oper, v nichž naše první scéna v poslední době promrhává unikátnost genia loci Stavovského divadla. Hlavní zásluhu na tom, že zdánlivě schematická opera seria doslova ožila, měl francouzský dirigent Marc Minkowski. I v Praze potvrdil, že patří k vyhlášeným mozartovským specialistům. A má zkušenosti s tím, jak se s běžnými repertoárovými operními orchestry vzdálit zaběhané romantické interpretaci (se kterou se v případě Mozarta obtížně vyrovnává i orchestr newyorské Metropolitní opery, vyhlášený svou perfektností). Na rozdíl od Plácida Dominga, kterému loni v říjnu ministr kultury Daniel Herman ze státního rozpočtu zaplatil miliony za show, aby si Domingo při taktování Dona Giovan- niho užil pocit, že stojí na stejném místě jako Mozart.
Minkowski takový mediální humbuk nedělal. Místo toho pracoval s orchestrem a sólisty tak, že i v krátkém čase zkoušek pro koncertní, resp. poloscénické provedení jasnou interpretační koncepcí motivoval svým osobnostním charismatem umělce a „stihl“nasměrovat především orchestr k výkonu, který odkryl zanedbávaný potenciál. Ne že by Minkowski tak úplně odstranil chronickou nesouhru a matnost houslové sekce a vryl muzikantům „do uší“frázování. Ale i tak se pod jeho vedením Titus rozproudil energií strhujícího hudebního dramatu plného napětí, kontrastů, emocí. A to neměl Minkowski po pěvecké stránce ty úplně prvotřídní sólisty.
Byla to mezinárodní sestava převážně mladých. Zejména francouzská mezzosopranistka Ambroisine Bréová v původně kastrátské roli vystihla bezvýchodnost Sestovy situace, vymezené neslučitelností oddaného přátelství k Titovi a vášní k Vitellii, která se chce za každou cenu zmocnit právě Titova trůnu. Vitellie byla v podání lotyšské sólistky Ingy Kalnové s pevnou střední sopránovou polohou skutečně panovačná tyranka, která se ale ve své velké závěrečné árii „prozpívá“k přiznání své viny.
Prach zapáleného Říma
To mladý norský tenorista Bror Magnus Tödenes s kovově zvučným tenorem pozici vládce, který čelí zradě a osamělosti, tak plasticky nepostihl. A třebaže koloratury zvládal, chyběla mu detailnější dynamika, především messa di voce. Z našich sólistů zkušenosti se soubory staré hudby zúročila sopranistka Markéta Böhmová jako Servilie. Všichni podpořili při poloscénickém provedení své výkony také výstižnými hereckými akcemi s jednoduchými rekvizitami, jako je dýka, kytice či ruce špinavé od prachu zapáleného Říma.
Kéž by zkušenost s Minkowským nasměrovala Národní divadlo ven z dosavadního tápání při uvádění Mozartových oper v tak unikátním místě, jakým je jediné dochované divadlo, kde Mozart vystupoval.
Wolfgang Amadeus Mozart: La clemenza di Tito
Autorka je operní kritička