Marx v tom není nevinně
Ikona komunismu Karl Marx pochybil nejen intelektuálně, ale do jisté míry i morálně
Nedávno uplynulé výročí narození Karla Marxe vystavilo na odiv znepokojující proudy evropského intelektuálního a politického života. Asi tím nejhorším byl výstup současného předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který v Trevíru řečnil v rámci odhalení sochy rodáka Marxe se slovy, že zločiny komunismu a miliony mrtvých nelze připisovat Marxovi. Co víc, Marxova socha byla věnována Čínskou lidovou republikou, tedy hlavním geopolitickým rivalem a konkurentem Evropské unie. Bylo by namístě takový dárek odmítnout. Junckerův projev ale odhalil potenciálně nebezpečný jev, který je typický především pro nadále přesvědčené marxisty – tedy myšlenku, že autor určité ideje není za žádných okolností zodpovědný za to, co se s jeho idejí po jejím vytvoření děje. Tak by tomu mohlo být pouze ve chvíli, kdyby ony prvotní ideje byly natolik zdeformovány, že by již s původní myšlenkou neměly nic společného.
V případě Karla Marxe tak tomu ale nepochybně není. Marx chápal historii jako souboj materiálních, ekonomických sil, ze kterého nebylo úniku. Pracující třída čili proletariát byl podle Marxe v nevyhnutelném konfliktu s buržoazními kapitalisty, který nebyl řešitelný mírovými cestami. Konflikt společenských vrstev byl tedy chápán jako hybná síla historie, která směřovala jediným směrem, jenž nemohl vychýlit ani ten sebecharismatičtější lídr. Vše, co mohli političtí a intelektuální lídři podle Marxe udělat, bylo onen konflikt a nevyhnutelnou revoluci urychlit.
Jak víme z historie, násilná revoluce ani náhodou nevyhnutelná nebyla. Naopak, západní kapitalismus postupnými reformami zajistil obyčejným lidem blahobyt do takové míry, o které by se Marxovi ani nesnilo. Obyvatelům Venezuely, Severní Koreje a dalších zemí, které se k Marxově odkazu hlásí, se příliš dobře nedaří. I když se zdá nepochybné, že Marxovi šlo především o zlepšení tristních pracovních podmínek, jak je vnímal v polovině 19. století, je faktem, že vytvořil chybnou teorii, která nejenže nefungovala, ale především dala klacek do ruky mnohým autoritářům, kteří si se správnou interpretací historie hlavu nedělali. Marxe lze ale především kritizovat za to, že byl ochoten akceptovat dočasné násilí jako cenu za lepší zítřek čili verzi známého rčení „účel světí prostředky“. To už je pochybení nejenom intelektuální, ale do značné míry i morální. A právě tato morální flexibilita je něco, co by současní intelektuální a političtí lídři měli spatřovat jako zásadní nedostatek.
Zjednodušující závěr
Výročí Marxova narození ale poskytla příležitost i bojovníkům z druhé strany, aby jasně demonstrovali, že marxismus je zlo skrz naskrz. Do té míry, do které je snahou tohoto výkřiku shrnout závěr výše rozvinuté analýzy do mediálně vděčného výroku, lze mu porozumět. Obávám se ale, že mnozí z dnešních zarytých kritiků marxismu Marxe ani nečetli. Riskují tak vydat se na cestu intelektuální zkratky, která vede k atraktivnímu, ale zjednodušenému závěru: Karl Marx byl zaslepeným radikálem, kterého není třeba číst, a čím méně se budeme jeho myšlením zabývat, tím lépe. Kapitál ale není Mein Kampf. Je to rozsáhlé filozofické a ekonomické dílo, které mimochodem vychází jak z jindy oslavovaných idealistických filozofů, jakým byl Georg W. F. Hegel, tak klasických ekonomů jako Adam Smith a David Ricardo. Lze dokonce i říct, že Marx dotáhl určité teoretické poznatky klasických ekonomů (kteří jsou zapřisáhlými kritiky Marxe adorováni) do jejich logických závěrů. Marxovo dílo tedy není izolovaným radikalismem pomateného autora, nýbrž pokračováním dialogu s ostatními autory Marxovy doby.
Toto je důležité si uvědomit, protože pouze tak předejdeme domnění, že je potřeba si označkovat ty jednoznačně „správné“myslitele a ideology a odlišit je od těch neskonale „špatných“. Myšlenky ideologů špatných a ideologů dobrých se často překrývají a pouze kriticky vnímající čtenář je schopen si udělat vlastní názor.
Na závěr tedy moje vlastní zamyšlení: je větším nebezpečím 130 let mrtvý filozof s radikálními názory, nebo zapřisáhlý příznivec názorů „správných“, který ovšem čerpá svoje postoje především ze sociálních médií a jde mu občas spíše o hlasité vyjádření loajality k tomu správnému týmu nežli o kritickou analýzu různorodých textů, která jediná vede k utvoření vlastního, informovaného názoru?
Autor je doktorandem politických věd na Ohijské státní univerzitě