Spojit Prahu a Zápraží? Bohužel utopie
PRAHA Metropolitní plán hlavního města vstupuje do další éry, kdy se k němu bude moct vyjádřit veřejnost. Nový územní plán Prahy například říká, kde se smí a kde nesmí stavět či jak vysoké budovy budou moci v některých místech vzniknout. „Teď se ukáže, jaký by plán měl být ve skutečnosti. Společnost si řekne, co si přeje,“říká v rozhovoru pro LN jeho autor architekt
Roman Koucký.
LN Když jsme spolu mluvili naposledy, dal jste zrovna výpověď a s vámi i celý váš tým. Vypadalo to, že s plánem je amen. Co se od té doby změnilo?
Nejsem zvyklý odcházet od nedodělané práce. Bylo ale potřeba dát výrazným způsobem najevo, že míra politických zásahů do zpracování plánu už přesáhla únosnou mez. Ani po našem návratu nebyla situace úplně klidná, ale to už asi nebude nikdy. Po mnoha verzích se nám nakonec podařilo zajistit, aby pořizovatel plán převzal k projednání. Je hotov a tahle jeho etapa je ukončena. Nyní všechno bude záležet na pořizovateli, tedy na odboru územního rozvoje magistrátu.
LN Zbylo něco z inovativních ambicí plánu?
Ale ano, téměř všechno. Koncepce a principy naznačené už v zadání plán obsahuje a rozvádí. Má v sobě flexibilní prvky a má naději, že se stane určitým měřítkem zpracování plánů pro budoucnost. Na první pohled je zřejmé, kde je možné stavět a kde nikoliv. Plán definuje stabilizované plochy, kterých je naprostá většina, a přesně říká, kde lze v území očekávat nějaké zásadní změny. Stanovená je také jednoznačně ochrana otevřené krajiny za městem i parkových ploch uvnitř města.
LN Se všemi problémy, které Praha má, na co metropolitní plán stačí?
Plán nemůže vyřešit problémy Prahy. Navíc návrh, který jsme odevzdali, není hotovým právním dokumentem, výsledek ukáže až projednávání, po vypořádání připomínek může navíc vypadat úplně jinak. Plán může pomoci ve způsobu stavění v hlavním městě. Ale na řízení Prahy, na způsob financování státních investic, protože většina pražských priorit jsou investice státu, na způsob prosazování staveb, na to plán nestačí a není to ani jeho úkol. Přitom právě tohle jsou klíčové otázky budoucnosti. Plán může naznačit vize, tendence a díky diskusi, která se kolem něj rozvinula, může možná společnost nějak nasměrovat. Víc nemůže, prostě to neumí. Návrh obsahuje budoucí kompozici města, umožňuje jeho prosperitu.
Minimálně dalších pět let ale budeme stavět podle stávajícího plánu. Nadále se budeme v komisích, radách a zastupitelstvech hádat o to, jak budou probíhat nekonečné změny stávajícího zastaralého plánu, jestli má být někde o patro víc nebo míň, zda je vhodné stavět na polích. Dobré stavby se budou nadále prosazovat jen velmi, velmi těžko. To, že se na Smíchově postaví jeden blok domů a že se možná podaří něco postavit na Žižkově nebo ve Vysočanech, Prahu do budoucna zachránit nemůže. Aby se trend periferizace Prahy obrátil, znamenalo by to neprodleně otevřít v širším centru deset nebo dvacet velkých stavenišť.
LN V DVTV jste řekl, že to, že Praha funguje, je sociálně-ekonomický zázrak. Proč?
Všechna čísla, všechny ukazatele říkají, že takhle řídké město už dávno fungovat nemá. Když přijedou lidé ze zahraničí, diví se, že tady máme úžasně čisto, že funguje veřejná doprava, že v podstatě nemáme žádné výrazné problémy individuální dopravy, když pominu zpackaný systém parkování. Město v podstatě funguje bez větších problémů a to je možná ta chyba. Nejsme schopni předvídat a řešit problémy, reagujeme vždy, až když je pozdě. Jsem přesvědčený, že kdyby Praha jen trochu, o kousíček zlepšila svoji celkovou práci, řízení a rozdělování peněz a pracovala synergicky, nikoliv antagonisticky, bude to nejlepší místo k žití. To by se ale musel především změnit systém politického uspořádání Prahy.
LN Měla by být Praha víc propojená se Středočeským krajem?
Úplně. Po vzniku republiky v roce 1918 se všichni snažili budovat Velkou Prahu, připojovaly se okolní vesnice. Pak přišla válka, německé, později socialistické plánování, výstavba sídlišť a dopravních staveb. Období hledání v devadesátých letech a nic než rozpaky začátku 21. století završily modernistickou etapu města. Podle mě bychom teď měli vyhlásit budování Malé Prahy, s velkým M. Metropolitní plán to tak i naznačuje vymezením krajinného rozhraní, které podporuje hranici souvisle zastavěného území města. Za touto hranicí už by měl být metropolitní region. Ten ale není jen na administrativním území Prahy, přesahuje do Středočeského kraje. Zákon nám ale nedovoluje ovlivňovat to, co se za hranicí města děje, takže je metropolitní region rozdě- len a vyvíjí se ad hoc podle momentálních potřeb bez jakékoli celkové koncepce. Zároveň se ale chceme v té části metropolitního regionu, který je součástí hlavního města, chovat stejně jako v Malé Praze. To je celkově špatná strategie, to nebude fungovat nikdy.
LN Takže bychom uloupli část Prahy pro Středočeský kraj?
Nebo třeba obráceně. Netýká se to zdaleka celého kraje. Denní vztah s hlavním městem je mnohem menší než celý Středočeský kraj. Pracovně a nadneseně tomu říkáme Praha, Přípraží a Zápraží. Přípraží je to, co přiléhá k Praze, pražské vesnice na okraji, Zápraží už je vždy ve Středočeském kraji a vztah k Praze je tam výrazně slabší. Ale to už je hodně velká utopie. V ideálním případě bychom měli zcela nově definovat hranicimetropolitního regionu, na principu každodenní dojížďky, a tento region by měl mít s Malou Prahou jednu centrální správu – rozšířený a přizpůsobený metropolitní plán. Koneckonců Velká Praha měla Státní regulační komisi, zřízenou zákonem, protože mladý stát už před sto lety věděl, že se pražské obce mezi sebou nikdy nedomluví.
LN Několikrát už jste mluvil o tom, jak se spolu se střídáním politické reprezentace práce na plánu měnila. Bojíte se voleb?
Z pohledu plánu ne. Z tohoto hlediska máme hotovo. Přes všechno, co se dělo, se nám ho podařilo dodělat. To, co jsem do něj chtěl vložit, v něm je. Obsahuje veškeré výsledky výzkumu plánování města za posledních třicet let. Teď se na základě veřejnoprávního projednání ukáže, jaký by plán měl být ve skutečnosti. Společnost si řekne, co si přeje. To je princip zastupitelské demokracie.
LN Často mluvíte o tom, že nám vadí vize. Vidíte za třicet let od revoluce nějaký posun, navzdory chybějícím vizím?
Uklízíme. Postupně a pomalu. Lidé opravují domy, staví nové, málo, ale staví. Ale nové kroky kupředu chybí, přešlapujeme na místě. Už dávno, minimálně před dvaceti lety, jsme měli do města začít vkládat novou intenzivní architektonickou vrstvu. Naši vrstvu, vrstvu přelomu tisíciletí. A to neděláme. Protože se vše staví navzdory, vkládáme vrstvu, jež není ve špičkové kvalitě. To je škoda. Za moji generaci je mi to samozřejmě líto. A ti, kteří to zavinili a brzdí rozvoj společnosti, nenesou, bohužel, žádnou odpovědnost.
LN Takže je to éra třiceti let, po které nic nezůstane?
Nedá se říct, že nic. Několik zajímavých domů vzniklo. Srovnáme-li to ale smnohem kratšími ob- dobími dřív, třeba za první republiky nebo v šedesátých letech, skutečně to není nic moc. Na jednu stranu je to česká mentalita, na druhou je to obecně skepse z modernismu a z dvacátého století, které bylo úplně jiné než všechna století před ním. Všechno se zrychluje, všechno je hektické a nervní a všichni jsou trochu unavení, hledají jistoty a klid. Je těžké myslet na to, že kromě toho, že se máme dobře, máme také povinnost zanechat nějakou stopu do budoucna. Na to nemáme jako společnost sílu a jednotlivci nejsou schopní ostatní strhnout.
LN Když tudy bude za sto let s někým chodit průvodce, na co z dnešní doby bude ukazovat?
Těžko říct, něco si jistě najdou. Na Tančící dům. A bude třeba říkat, že jsme měli kubistický most, ale ten jsme právě v téhle zmatečné době zbourali. Praha žije pouze ze své podstaty vlastně od poloviny dvacátého století. Do roku 1960 byla Praha ve velikosti devatenáctého století. Pak najednou přišel obrovský boom modernismu, euforické období šedesátých let, což samozřejmě nelze oddělit od toho, že se to dělo v direktivně řízené bolševické společnosti. Šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta obkroužila Prahu a zmnohonásobila její plochu.
LN Od té doby nic?
Od té doby Praha něco uhájila, něco ne. Něco postavila, více však nikoli. Například těšnovské nádraží neuhájila, přestože mohla, ale děly se kolem toho politické trucy. Takže nic nového. Libeňský most bude takovým těšnovským nádražím. Stojí několik špatných domů jako třeba Don Giovanni, ale na to už si dnes málokdo vzpomene, přitom v devadesátých letech to byla velká kauza. Tím, že je Praha vrstvená, umí leccos absorbovat. Přestože pražské povstání bylo dramatické, Praze se vyhnula válka a to jí dalo směr. Kdybychom dopadli jako Rotterdam nebo Drážďany, asi bychom se také chovali jinak. Praha je hodně silná ve své podstatě a to jí ještě nějakou dobu vydrží. Možná třeba ještě spadnou dva mosty, zřítí se nějaký dům a v parku se vyvrátí přestárlé stromy. Budeme donekonečna diskutovat o tom, co nechceme. Praha i tak zůstane Prahou. Jestli přijde nová vrstva dřív nebo později, je z hlediska historie trochu jedno. Jak jsem říkal, z hlediska mojí generace nám to může být tak akorát líto. Ale budeme označeni za dobu úpadku a neschopnosti.