Královský orchestr, jak má být
Po Berlínských a Vídeňských filharmonicích se v Praze představili ti z Amsterdamu. Zážitek ale zkazilo publikum
Po více než deseti letech hostoval v úterý na Pražském jaru třetí z trojice orchestrů, které jsou vždy řazeny k nejužší světové špičce – Royal Concertgebouw Amsterdam. A to se svým současným šéfem Danielem Gattim, který je od roku 2016 teprve sedmým šéfdirigentem ve stotřicetileté historii orchestru. Zakládá si na dlouhých érách šéfdirigentů, kterými byl celá desetiletí Wilhelm Mengelberg, a velmi dlouhé proslulé období s ním zažil i Bernard Haitink. Gattiho nedávní předchůdci Mariss Jansons a Riccardo Chailly už v čele orchestru nestáli, ale tradice se tu zkrátka velmi hlídá. Je dána budovou Concertgebouw se sálem stejně starým jako orchestr, s vyhlášenou akustikou a atmosférou.
Zbývající dva orchestry z nejužší světové špičky, tedy Berlínské a Vídeňské filharmoniky, jsme tu v posledních deseti letech slyšeli častěji, kvůli intenzivnějším kontaktům i zeměpisné blízkosti. O to vzácnější bylo toto hostování, které bylo v mnoha ohledech opravdu vrcholné. Těžko popsat, v čem přesně spočívá působivost hry orchestru Concertgebouw. Jeho zvuk je jakoby robustnější než u Vídeňských filharmoniků, dokáže ale zahrát všechny barevné a výrazové nuance a po svítivém forte přejít do intimního piana. Hra je o něco méně virtuózní než u dnešních Berlínských filharmoniků – ale orchestr vás nikde nenechá na pochybách, že všechna technická dovednost jde ruku v ruce s obsahem prováděné skladby.
Neuvěřitelný Prokofjev
I staroslavné orchestry všude na světě pečují o mladé hudebníky. Součástí této snahy je také projekt, během kterého si mohou žáci hudebních škol zahrát přímo s orchestrem během turné. A tak do úvodní skladby, předehry k Weberově Euryantě, bylo do orchestru přizváno kolem třiceti žáků Pražské konzervatoře.
Jestli měl s nimi orchestr jiný zvuk než bez nich, může posoudit nejspíš jen dirigent Gatti, ale souhra na koncertě fungovala velmi dobře. Po přestavbě pódia přišel na řadu Klavírní koncert č. 3 Sergeje Prokofjeva a po přestávce Symfonie č. 1 Gustava Mahlera.
Ještě nikdy jsem neslyšel tak vnitřně bohaté provedení třetího Prokofjevova koncertu. Daniil Trifonov se jako sólový klavírista doslova vznášel nad všemi technickými obtížemi, jeho provedení bylo lehce excentrické a neustále něčím překvapovalo. Skoro sto- členný orchestr nikde klavíristu nepřekrýval, dovedl být stejně rytmicky tvárný a pohotový jako on a střídat impresionistickou lehkost, romantické melodie i typické sarkasmy a moderně barevné disharmonie.
Dirigent čekal na VIP hosty
Gattiho předchůdce Bernard Haitink, dodnes aktivní dirigentská legenda, natočil s orchestrem jeden z prvních mahlerovských kompletů a nebyl jediný, kdo orchestru tohoto autora pevně vtiskl. Gatti přitom vedl orchestr bez jediné velké vnější emoce v dirigentském gestu – ale přesně promyšlený tempový plán, přirozená gradace velkých ploch, ve kterých dávala smysl každá drobná nuance, působily zkrátka imponujícím dojmem.
Žádná samolibá hra s barvami, ale majestátní, vznešená symfonická freska, kde má každé téma své správné místo. Zvuk je přitom stále měkký a tvárný v jasných a čitelných hudebních liniích. Daniele Gatti nemá typický italský temperament, je to mistr v ovládání emocí, ale ví přesně, kde mají v partituře svoje mís- to a kde ne. Pravý opak dirigentů, kteří se na stupínku mohou roztrhat, a orchestr jim zní vlastně normálně.
Výjimečnosti provedení bohužel neodpovídala atmosféra v sále a mýtus o pozorném a vzdělaném pražském publiku musíme opravdu definitivně opustit. Po pauze dokonce dirigent čekal dlouhé minuty na stupínku, než se několik desítek VIP hostů usadí po přestávkovém občerstvení v cukrárně Obecního domu – a část publika na ně hlasitě bučela, což působilo možná ještě rušivěji.
Inu, klidu a soustředění se ani po zaplacení několikatisícové vstupenky v Praze posluchač nedočká. Nevím, jestli je to třeba v Itálii o tolik lepší, ale je to prostě škoda a mimořádný zážitek dovede pár desítek návštěvníků úspěšně zkazit všem ostatním.
Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam & Gatti & Trifonov
Autor je redaktor ČRo