Kůži drásající démoni
Vedle už legendárního Josefa Bolfa se představuje slovenský malíř Martin Gerboc – na české scéně známý – a Moldavan žijící v Budapešti Alexander Tinei. Kromě tematického spojení dost depresivních příběhů vystavených obrazů existuje i logika pozvání právě Ale- xandera Tineie. Je totiž zastupován pařížskou galerií Dukan, mezi jejíž umělce patří i Josef Bolf a další autor pražské galerie DSC Jakub Matuška.
Zatrne i cynikům
Příběh drásající kůži, skutečná poranění, tetování, viditelné žíly – to vše divák v malbách nachází a nenechávají ho rozhodně v klidu. Josef Bolf v nové sérii sice září barvami a geometrickými útvary, ale stále je v nich přítomen prvek vyprázdněnosti, smutku a zmaru, stále jsou jeho plátna zabydlena nešťastnými postavičkami bloudícími na hraně snu.
Bolfova malba se zaplňuje mnoha technikami a detaily, které z příběhu vytvářejí celý narativní labyrint, který lze zkoumat mnoho hodin. Je otázkou, kam tvorba Bolfa ještě zavede a která období s odstupem času budou nejzajímavější.
Martin Gerboc svými obrazy splňuje to, co o něm bylo už mnohokrát řečeno. Kolážovité výjevy jeho stříkané a ruční malby s výkřiky v různých jazycích vzbuzujími opravdu velmi silné emoce i v člověku, který je značně cynický. Gerboc ostatně nazval svou monografii Sezona v pekle. Vítejte.
Malíř vyjadřuje svoji potřebu být mimo rámec uměleckých žánrů, mimo estetické kategorie, hledat děsuplný způsob vyjádření, postavit se k tvorbě zodpovědně a s vysokými nároky. Snaží se stále mapovat hloubku lidského podvědomí, protože v každém z nás je přítomna agresivita, zvíře. Jakákoli jednoznačná interpretace je v případě Martina Gerboce dost zavádějící.
Privátní pražská galerie DSC poprvé připravila výstavu, kde se snaží propojit české a mezinárodní umění středoevropského prostoru. Setkali se zde Čech, Slovák a Rumun. Temnou výstavu tří malířů s názvem Skin (Kůže) připravil arbitr dekadence Otto M. Urban.
Sebevědomé obrazy
Podruhé máme v Praze možnost vidět obrazy Alelexandera Tineie – poprvé se tu představil v sekci Rumunů a Maďarů na Pražském bienále v roce 2009. Jeho obrazy působí jako by pocházely z takzvané lipské školy – figurální, sebevědomé malby s minimalistickými barevnými plochami, reliéfy a přiznaným plátnem, v nichž jsou hybateli příběhu právě konkrétní postavy a jejich činnost.
Tineiovymalby jsou velmi líbivé a kontaktní, teprve při dalším pohledu se vyjevují skryté běsi v nepatrných detailech jako je barevné žilkování rukou či nohou. Tineiova tvorba se v posledních dvaceti letech objevuje na mnoha výstavách po celém světě.
Společným jmenovatelem všech obrazů jsou jejich smutní hrdinové. Nemají důvod cokoli předstírat. Jejich příběhy se odehrávají v době neomezených možností a ztracených ideálů.
Skin