Solitér ve dveřích

Příznivci Andreje Kisky těžce nesou jeho rozhodnutí neobhajovat mandát. Zoufat ale nemusí

Nejen ve střední Evropě je Andrej Kiska pozoruhodným úkazem. Miliardářů mířících do nejvyšších pater politiky je ve světě habaděj. Mezi nimi je tatranský podnikatel spíš jen chudým příbuzným. Na svou podporu nezaložil politickou stranu ani se k žádné nepřidal. Zůstal solitérem bez ambice ovládat politiku více, než mu umožňují omezené pravomoci hlavy státu. Zvyky mocných teď porušil Kiska opět. Těžce vydobytou pozici hlavy státu – těsně nejpopulárnějšího a dalece nejdůvěryhodnějšího slovenského politika – se rozhodl bez boje vyklidit a dokončit mandát, aniž by usiloval o jeho prodloužení.

Již déle známé osobní důvody prezident potvrdil: loni na podzim se popáté stal otcem a zároveň jeho rodinu zasáhla nečekaná smrt švagra pár let po čtyřicítce. Jako solitér působil Kiska v úřadě i proto, že mu chyběla podpora manželky, která se věnuje výchově dětí na severovýchodě Slovenska. Absence oficiálního působení první dámy byla drobným stínem na vnější formě Kiskova prezidentování. I přesto, že všichni chápali, že těhotenství vedle dvou malých dětí se s reprezentačními povinnostmi kloubí těžce. Paní Kiskovou zasáhla i smrt milovaného bratra. A manžel, jak zmínil ve svém sdělení, musel uznat, že máloco je důležitější než trávit čas se svými blízkými, dokud je nám přán.

A kdo jiný by to měl chápat lépe než zakladatel a sponzor charitativních organizací, podporujících rodiny těžce nemocných a umírajících. I zde je klíč k pochopení Kiskova politického přínosu. Jakkoliv se marketingové vykořisťování slova „příběh“začíná masám zajídat, Andrej Kiska je muž s příběhem.

Od bohatství k charitě

Na začátku jeho podnikání nestálo velké rodinné jmění, a už vůbec ne tajemní investoři. Po úvodních podnikatelských neúspěších začal v historicky vhodné chvíli nabízet půjčky na spotřební elektroniku, dodávanou přímo od výrobce. Jeho splátkové společnosti postupně rozšiřovaly sortiment a pěstovaly obchodní model, který dnes patří ke světovým standardům. Přitom na Kiskovi neulpěla nálepka lichváře, kterou se jej pokoušeli označit jeho političtí soupeři. Nejspíš ji nebylo čím doložit, což je u nebankovního poskytovatele finančních služeb také cosi nepříliš obvyklého.

Po deseti letech již zbohatlý Kiska přenechal vedení firem spolumajitelům a své výdělky začal vkládat do charity na pomoc chudým a rodinám onkologicky nemocných. Nejprve jen na Slovensku, poté i v Česku. Tento příběh, kombinovaný s lidsky srozumitelným vyjadřováním, dalekým newspeaku novodobých partajních aparátčíků, ho vynesl do křesla hlavy státu.

I v něm hovořil o solidaritě úspěšnějších s lidmi v nouzi a zde je další moment, který má potenciál obohatit středoevropskou politiku. Módou předešlých let bylo bránit se vesměs zde (snad kromě Maďarska) nepřítomným uprchlíkům. Na to vsa- dil i Kiskův protikandidát, tehdejší premiér Robert Fico. Přesto Kiska uspěl a i po čtyřech letech je proti Ficovi o něco populárnější, a zejména, což je zase jiná kategorie, mnohem důvěryhodnější. Vzkaz je zřejmý: nadbíhání davům vás nemusí učinit oblíbenějšími než víra ve své přesvědčení. A rozséváním nedůvěry můžete sklidit nedůvěru v sebe sama.

Muž naděje

Jistěže politická třída na Slovensku a v blízkém okolí nezačne toto poznání masově sdílet. Zde jsou ale namístě slova Václava Havla: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“Vírou v dialog, ve vzájemné pochopení, respekt a solidaritu a zároveň jednoznačnou evropskou a prozápadní orientací Andrej Kiska, i bez srovnatelné intelektuální výbavy, kráčel v Havlových šlépějích.

Navázal na ně i v oznámení, že se o úřad podruhé ucházet nebude. Zmínil nedávnou vládní krizi po vraždě novináře Jána Kuciaka, kdy naléhal na vládní koalici, aby reflektovala panující nedůvěru a znechucení veřejnosti: demisí a novými volbami, nebo rekonstrukcí vlády. Když k ní došlo, mluvil do jejího složení. Před osmi týdny jsem zde psal, že Kiska možná překročil rámec ústavy, ale že mu to projde, protože premiér s ním nepůjde do kompetenčního sporu a ústavní soud nebude moci konstatovat mimoústavní postup.

Místo aby se nyní hrdinsky tloukl do prsou, jak dobře to skoulel, nebo alespoň o tématu pomlčel, naopak připomněl tento moment jako stín, který sice vyžadovala politická situace, ale který byl na hraně ústavy. I kvůli této neobvyklé schopnosti sebereflexe jeho příznivci těžce nesou Kiskovo rozhodnutí „opustit“ty, kterým nabídl naději. Což je ale obava předčasná. Pětapadesátiletému prezidentovi zbývá třináct měsíců mandátu a ani poté, jak naznačil, jen tak neopustí důvěru, kterou dosud požívá. Na přemýšlení, jak s ní naložit, má času dost.