Učit se cizími chybami
Vznik Československa zadusil aspirace těch jeho obyvatel, kteří neměli českou či slovenskou národnost. Proto bylo hned po vzniku státu nutné ho bránit i vojensky (proti Polsku a Maďarsku) a došlo také na střelbu do sudetoněmeckých civilistů – a ta měla smrtelné oběti, včetně žen a dětí. I tak je ale nepochybné, že první republika byla státem s vysokým demokratickým, kulturním a hospodářským standardem, zejména tedy ve srovnání se svým okolím, a že poskytovala i svým občanům německé národnosti více prosperity a svobody, než kolik by jich byli měli ve Výmarské republice či později v hitlerovském Německu. Což ale u českých Němců nedokázalo zvrátit převažující, i když nikoliv zcela všeobecnou představu, že páni v téhle zemi mají být oni (byť
Pondělí Neff si Češi zaslouží jistou blahovolnou toleranci). Zkrátka že všechno má být tak, jak se to vyvinulo v několika předchozích staletích. Ani čas věci neurovnal – také proto, že kvůli jen neochotně potlačované touze pomstít „křivdu třísetletého útlaku“nebyla snaha o skutečně rovnoprávné soužití z české strany zrovna velká. A když většinové sudetoněmecké postoje začala podporovat nepřátelská velmoc, situace se rychle zhoršovala, až vyústila v to, že v protektorátu neměli Češi ani tu blahovolnou toleranci. O Židech ani nemluvím.
Ale začnu o nich teď. Vznik Izraele zadusil aspirace těch jeho obyvatel, kteří neměli židovskou národnost. Proto bylo hned po vzniku státu… no a tak bychom mohli pokračovat, stačilo by jen vhodně zaměnit názvy geografických a po-
Úterý Putna
Středa Baldýnský litických entit. Ale bylo by to asi trochu zbytečné: podstatné je, že my Češi zkrátka máme historickou paměť, z níž vyplývají jisté převažující (i když nikoliv zcela všeobecné) sympatie pro ty, jejichž osud vnímáme jako v mnoha aspektech podobný tomu našemu. Ta „drobnost“, že Izrael neopakuje naše chyby, např. nehodlá tolerovat terorismus ordnerů (byť pod jiným jménem), je pro nás buď nepodstatná, nebo ji spíše potichu obdivujeme: inu, ti skutečně moudří se učí chybami druhých.
Jako přesvědčený Evropan a přesvědčený stoupenec evropské jednoty bych navýsost ocenil, kdyby tuto moudrost o poučení z cizích – konkrétně: našich českých – chyb akceptovali ti, kteří se v Berlíně, Paříži či Římě (a nezapomeňme na Brusel) na nás pořád ještě dívají svrchu, jako na
Čtvrtek
Oliva primitivy, kteří jsou sto let za opicemi. Což neodpovídá pravdě, byť nás postihla ta smůla, že jsme strávili neradostných padesát let (1939–1989) s nimi – a to počátečním přičiněním právě uvedených metropolí (a ještě Londýna). My totiž máme zkušenost vyspělého, ale malého národa odkázaného ve skutečné krizi jen na sebe. A i jiné zkušenosti: třeba takové, které by nás asi nevedly k odhalování soch Karla Marxe.
Kdyby nás občas, v relevantních věcech, brali vážně, celé Evropě, ba světu, by to velmi prospělo. KAREL OLIVA
Pátek Šustrová Sobota Hanák