Festival v Cannes jde do finále
Soutěžní filmy na letošním festivalu v Cannes rozhodně nenechaly publikum lhostejné – některé k tomu potřebovaly drastické obrazy rozdrcených obličejů, jiné jen nedůvěřivý pohled malé dívenky. O tom, který z nich vyhraje Zlatou palmu, rozhodne porota už zítra.
díky spravedlnosti tato kletba zlomena.“Pokud jde o nadcházející verdikt festivalových porot, tam je možná pouze relativní spravedlnost a bude hodně záležet na tom, jaká kritéria porotci upřednostní. Za jednoho ze žhavých kandidátů na Zlatou palmu je považován například film Studená válka režiséra Pawła Pawlikowského. Šedesátiletý režisér je jednou z nejvýraznějších osobností současného evropského filmu a jeho předchozí snímek Ida je doslova ověnčen cenami včetně Oscara za neanglicky mluvený film.
Velká témata i malé příběhy
Ve Studené válce se polský tvůrce, který prožil většinu života ve Velké Británii, opět vrací do poloviny 20. století. Tragická romance sleduje osudy sbormistra polského lidového souboru a jeho talentované žačky, kteří se do sebe osudově zamilují, ale nikdy jim není dopřáno trvalé společné štěstí – v Polsku ani v Paří- ži, kde se oba po čase sejdou. Pawlikowski se tu stejně jako ve filmu Ida spolehl na sílu černobílého obrazu a také na umění kameramana Lukasze Zala a výsledek je po výtvarné stránce dokonalý.
Vedle snímků, které se zabývají „velkými“tématy, má porota na výběr také řadu těch, jež se věnují zdánlivě malým příběhům. Mezi nimi patří k nejpůsobivějším snímek Rodinná záležitost, který sem přivezl Japonec Hirokazu Kore’eda a jenž vypráví o svérázné rodině z okraje společnosti, kde jsou sice zdrojem příjmů krádeže v obchodech, všichni mají nějaký ten vroubek a vlastně je ani nepojí pokrevní pouto, ale jejich společenství je v lecčem zdravější než okolní svět. Když se jednou u jejich dveří objeví malá dívka, přijmou ji jako své další dítě. Tím se ale jejich idyla začne chýlit ke konci.
Silný příběh malého člověka, který se dokáže postavit násilníkovi, jenž ho terorizuje a ničí mu život, představil na přehlídce Ital Matteo Garrone.
Úsporný a přitom výmluvný film poslal do Cannes třeba také známý íránský režisér Džafar Panahí, který se dlouhodobě potýká s nepřízní úřadů, nemůže vycestovat z Íránu a i jeho možnosti natáčet jsou značně omezené. Poté, co okouzlil svět svým filmem Taxi Teherán, natočeným skutečně jen v taxíku, se nyní z hlavního města vypravil na íránský venkov, kde, řečeno s jednou z postav, si lidé raději vymyslí složitý systém provozu na děravé silnici, než aby tu silnici pořádně spravili.
Pokud by snad porota naznala, že přišel čas popustit uzdu fantazii, i tadymá na výběr. Italka Alice Rohrwacherová se ve filmu Lazzaro felice ponořila do magického realismu a Američan David Robert Mitchell zase rozehrál ve snímku Under The Silver Lake mysteriózní thriller. V obou případech se ale tvůrci vyslovují k fenoménům reálným a aktuálním – Rohrwacherová k vykořeněnosti lidí v moderních aglomeracích a Mitchell k tomu, jak je obtížné najít klíč ke světu, ve kterém žijeme.
Po protestu proti nízkému zastoupení režisérek ve festivalovém výběru, kterého se minulou sobotu na červeném koberci zúčastnily i členky hlavní poroty, by bylo stylové, kdyby letos vyhrála žena. Mohla by to být třeba Libanonka Nadine Labakiová s filmem Kafarnaum, který se tu promítal teprve včera večer.
Nikdo ještě neviděl ani nový snímek tureckého režiséra Nuriho Bilge Ceylana, držitele Zlaté palmy z roku 2014, a černým koněm soutěže může být i film kazašského režiséra Sergeje Dvorcevého Ayka, který se také promítá teprve dnes. Veškeré předpovědi jsou proto zatím předčasné, ale pravděpodobnost, že vyhraje kvalitní a zajímavý snímek, je letos dost vysoká.