Chtělo by to ostřejší nůž
Dosti potichu, mezi květnovými svátky, když si velká část národa užívala jarních dovolených, padl dlouho očekávaný verdikt v kauze pro stát nevýhodné privatizace OKD z roku 2004. (I když veřejnoprávní televize neustále mluví o „údajné nevýhodné privatizaci“, dnes už ani malé děti nepřipouštějí, že by na této transakci stát vydělal.) A rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zněl, že se obžalovaný znalec Rudolf Doucha i bývalí vysoce postavení úředníci Fondu národního majetku Pavel Kuta a Jan Škurek zprošťují viny. Soudkyně Iva Fialová své rozhodnutí opřela o celou řadu důvodů, počínaje kritikou práce policie při shromažďování důkazů přes argumenty o obtížnosti pozice znalce a rozhodující úloze vlády. Zahrnula rovněž úvahy o nejistotě, zda by se pro doly vůbec našel jiný kupec, a o tom, že pro rozhodnutí vlády nemusela být rozhodující cena, ale „šlo o politické rozhodnutí zohledňující celou řadu dalších aspektů a jeho důsledků“jako zaměstnanost a sociální smír. Státní zástupce Tomáš Černý, který zjevně není tím nejostřejším nožem v řeznictví Lenky Bradáčové, s rozsudkem zcela zásadně nesouhlasil a ústní hodnocení soudkyně označil za velmi neobjektivní.
O odůvodnění soudkyně Fialové lze mít jistě hodně pochyb, už jen proto, že je všeobecně známo, jakmoc peněz na celé transakci v konečném důsledku vydělali americ- ký finančník českého původu žijící ve Švýcarsku Zdeněk Bakala a jeho společníci. Jistě by nebylo nic špatného, aby si vydělali miliardy na úspěšném řízení nově nabytého podniku, nebo dokonce i na spekulaci na změnu tržních podmínek. Zde ale všichni, snad jen kromě České televize, vidí šokující nepoměr hodnoty nabytého majetku a ceny zaplacené v rámci privatizace, navíc nepoměr, který se projevil ve velmi krátkém čase pouhých měsíců či několika málo let. Ani tak nemusíme zabíhat do detailů obelhaných nájemníků bytového fondu OKD, vysátých finančních rezerv na útlum důlní činnosti nebo jiných podivných korporátních restrukturalizací provedených Bakalou a jeho společníky, abychom pochopili, jak moc se tady někdo napakoval.
V odůvodnění poskytnuté argumenty soudkyně Fialové na tom nemohou nic změnit. Například úvahy o tom, zda by se vůbec našel jiný kupec, jsou úplně k smíchu ve světle exkluzivity, pro kterou se rozhodla vláda, v níž přípravu privatizace měl na starosti tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Stejně tak musí být horníkům na Ostravsku i zbytku českých občanů k smíchu úvahy o sociálních aspektech provedené privatizace, zejména ve světle současné situace, kdy se zbytky zkrachovalého OKD, na kterém v mezidobí Bakala a jeho spojenci vydělali desítky miliard korun, dnes zachraňují a sanují za státní peníze.
To, že obžalovaní byli zproštěni viny, však zase tak překvapující není. Vždyť se jedná o pěšáky ve velké miliardové hře, kteří jen poslouchali pokyny ze shora. Kuta se Škurkem jen splnili to, o čem předtím na návrh tehdejšího ministra financí Sobotky rozhodla vláda a co jim následně pro ně závazným ukládacím dopisem uložil realizovat opět ministr financí Sobotka.
Šokující je však to, že orgány činné v trestním řízení za celou tu dobu nezačaly stíhat a vlastně ani pořádně prošetřovat Sobotku, pod jehož patronátem se prodej OKD uskutečnil. Jako v donekonečna opakujícím se filmu opět sledujeme pro Českou republiku bohužel tak typický příběh. Dlouhé roky se promarňují trestním stíháním malých ryb a bílých koní, zatímco ryby velké nesoucí hlavní díl odpovědnosti, chcete-li, viny, se celé věci jen smějí, dále nerušeně zastávají vysoké funkce a v horším případě ještě nás drze poučují, jak byla vlastně celá privatizace výhodná. Téhle zlodějině jménem privatizace OKD se ale jistě nesmějí občané, zejména okradení horníci. A bylo by na čase, aby se přestaly smát i ony velké ryby, které zlo způsobily.
Dlouhé roky se promarňují trestním stíháním malých ryb a bílých koní, zatímco ryby velké se celé věci jen smějí