Přijde hydrologický blackout?
Krajinu měnit musíme. Ale i pamatovat na ochranu proti důsledkům různých změn
Zkušenosti ze současného sucha i z velkých povodní posledních dekád dokazují, že extrémním výkyvům počasí nejlépe odolává přírodě blízká krajina. Tam, kde ji člověk přeměnil, nebyl ochoten investovat do opatření, která by byla proti takovým extrémním situacím účinná. A tak po desetiletích marného varování musíme empiricky docházet k tomu, že smrkové monokultury na řadě stanovišť opravdu dopadům klimatických změn neodolají. Že do údolních niv vodních toků vážně nepatří zástavba nebo pole, nýbrž louky a lesy. Studie vypracovaná po velké povodni v roce 2002 jasně prokázala, že přírodní a přírodě blízké části krajiny nebyly povodní téměř vůbec poškozeny. Čím větší míra změny krajiny člověkem, tím větší škody byly zaznamenány. Totéž ukazují studie zabývající se dopady sucha posledních let.
Je zřejmé, že krajinu musíme přeměňovat, abychom v ní mohli žít. Co ale děláme celou dobu špatně, je, že jaksi zapomínáme investovat něco navíc v zájmu ochrany proti důsledkům klimatické změny nebo proti degradačním procesům. Investujeme nedostatečně všude, ve městech i na venkově. Nadále zhoršujeme vlastnosti krajiny, které rozhodují o úspěšnosti adaptace na klimatickou změnu, na stále častější ničivé povodně a dlouhodobá sucha. Hrajeme va- bank a doufáme, že to nedopadne až tak špatně.
Odpovědní politici zatím neměli odvahu učinit zásadní a velmi drahá opatření. Čekáme zřejmě na nějaký mocný impulz, který dokáže zvrátit dosavadní krátkozraké chování společnosti. Nejspíš to bude něco jako hydrologický blackout. Dosavadní trendy úbytku podzemních i povrchových vod doprovodí dlouhotrvající intenzivní sucho a voda dojde. Vyschne ve studnách, nepoteče z kohoutků ani v řekách. To už ale bude pozdě. Zkušenosti z posledních let ukazují na výraznou setrvačnost v neschopnosti dosycovat podzemní vody i v obdobích srážkově normálních nebo dokonce vydatných. Do některých studní, které vyschly v létě 2015, se voda dodnes nevrátila.
Ochrana lesa jak „léčba cukrovky“
Proto musíme jednat preventivně, okamžitě a rázně. To ale může dokázat jen dostatečně silná a odvážná vláda, jejíž vize sahají dále než po hranice jednoho volebního období. Vláda, která bude poslouchat spíše rady odborníků než poutavé vyprávění jakkoliv výřečných amatérů. Vláda, která odolá vábení laciných voličských bodů v krátkém čase a dá přednost dlouhodobému zvýšení nebo alespoň udržení kvality života občanů. O té bude stále méně rozhodovat úroveň HDP, zato stále více bezpečnost a kvalita vody a potravin.
Prezident Zeman po svém někdejším výpadu na Šumavu tentokrát navštívil Bělověžský prales. I zde podpořil zastánce kácení v národních parcích. Proč nejede tam, kde v současnosti probíhá skutečný malér? Tedy do hospodářských lesů, kde sucho druhotně způsobilo obrovskou kůrovcovou kalamitu. Kde se dlouhodobě bojuje s kůrovcem tak, jak prezident radí. Přesto nebo právě proto je tam dnes situace výrazně horší než v národních parcích.
Probíhající klimatická změna vážné trable teprve přinese. Soustřeďme se proto na opravdové problémy, na jejich řešení v kulturní krajině přeměněné člověkem. Nesnažme se místo toho rozvrtávat dobře fungující systémy přírodě blízké krajiny. Jediného krajinného typu, který je schopný klimatickým změnám úspěšně vzdorovat. A to hlavně proto, že do něj člověk dosud zasahoval jen minimálně. Rady prezidenta Zemana, jak zachránit lesy v národních parcích, proto nejvíce připomínají jeho návod na léčbu cukrovky. Chce to prostě víc cukru.