Motýl v pasti popletené evoluce

Vzápadní části Severní Ameriky žije hnědásek odborně zvaný Euphydryas editha. A žil, nežil a teď zase žije i na jedné louce v hornaté části státu Nevada. Je to poučný příběh.

Tento motýl se živí americkou jitrocelovitou rostlinou kolinsií malokvětou ( Collinsia parviflora). Hnědásek na ni na jaře naklade vajíčka, a když se vylíhnou housenky, mají dva týdny na to, aby z kolinsie sežraly, co dokážou, a přežily z toho až do příštího jara. Vzápětí totiž rostlina rychle uvadne.

A pak přišel „zázrak“– jitrocel kopinatý. Do Ameriky se dostal s evropskými kolonizátory a postupně se zde šíří. Na zmíněnou louku v Nevadě pronikl až

EKOPOHLED

se zavedením chovu skotu v minulém století. V osmdesátých letech si entomologové všimli, že část housenek hnědásků na oné louce přechází na jitrocel kopinatý. Začátkem století už na něj kladly vajíčka všechny samičky. Jitrocel neuvadá v časném létě jako kolinsie, takže housenky se na něm krmí déle a víc jich přežije zimu. Evoluční přechod na tuto potravu byl tedy docela logický. Jenomže…

Dva ekologičtí vědci, Michael Singer a Camille Parmesanová, situaci na louce dlouhodobě sledovali. Jak nyní popsali v časopisu Nature, v roce 2005 nastal zlom. Lidé tam přestali chovat skot. Nespásaná tráva přerostla jitrocel kopinatý, tím zkomplikovala motýlům možnost klást na něj vajíčka a ještě teplomilným housenkám zastínila přístup slunce. V letech 2007 a 2008 všichni hnědáskové na louce vyhynuli, protože nedokázali tak rychle přejít na jinou potravu.

Až mezi lety 2013 a 2014 se na louku přemístili hnědáskové z okolních luk, kteří se stále živí starou dobrou kolinsií.

Singer a Parmesanová na tom ukazují, že člověk dokáže rychle změnit situaci v přírodě, ale příroda potřebuje dlouhou dobu, aby stačila reagovat. A nejen na nevadské louce. Nazývá se to evoluční past – přírodní druh zamíří slibným vývojovým směrem. Ale pak se vše náhle zvrtne a druh vyhyne. A nejhůř, když v tom má nešikovně své prsty člověk.