Tak trochu si s diváky pohrávám
mi událostmi. Měl jste skutečně nějaký reálný předobraz takové láskyplné „chátry“, jakou tu ukazujete?
Je to výsledek mnoha různých řek, které se tu stekly do jednoho proudu. Už když jsem točil film Jaký otec, takový syn, kladl jsem si otázku, co formuje rodinu, nakolik je v tom důležitá biologická stránka. (Hlavní hrdina zjistí, že mu syna vyměnili v porodnici – pozn. aut.). A také v tomhle no- vém filmu se ptám, jestli je možné vytvořit rodinu mimo pokrevní pouto. Jestli není společně strávený čas důležitější než biologická příbuznost.
No a když jsem uvažoval, jak takovou rodinu vytvořit, kde se vezmou ty děti, tak mě napadlo: co kdybych je unesl! A bylo to.
LN A ta reálná inspirace?
Ta se týká hlavně jednoho fenoménu, o kterém se v Japonsku tak před třemi lety hodně psalo. Rodiny se často ocitají bez prostředků, když jejich staří rodiče zemřou, protože jejich penze byl jediný rodinný příjem. Proto někdy smrt zatají a dávky pobírají dál. To mě přivedlo k tomu, že také moje filmová rodina bude žít z penze postavy, která tu funguje jako babička.
LN Tu hraje vynikající Kirin Kiki, velká opora vašich předchozích filmů. Psal jste tu roli přímo pro ni?
Přesně tak, tu postavu jsem napsal přímo pro ni. Opravdu na ní závisím a vůbec nebyla jiná alternativa. Je na ní skvělé to, že tu postavu vždycky zahraje lépe, než já ji napíšu.
LN Vaše filmová „rodinka“tedy unáší děti a živí se krádežemi, přesto je kupodivu nesmírně sympatická...
Tak trochu si tady s diváky záměrně pohrávám. Chci, aby k postavám cítili sympatie a zároveň znepokojení nad tím, co dělají. A aby si oba tyhle pocity zachovali až do konce. Byla to velmi delikátní práce, vybalancovat ty jejich přečiny tak, aby to bylo pro diváky únosné. Jedna z důležitých věcí je, že by ti lidé nikomu fyzicky neublížili. Možná mi za to bude někdo spílat, že takhle omlouvám krádeže, ale členové téhle rodiny žijí podle hodnotového systému, který říká, že co se prodává v obchodě, nepatří žádnému konkrétnímu člověku. Oni by třeba nepřepadli a neobrali stařenku. Jejich „zločiny“nejsou nikdy namířené proti někomu slabšímu, než jsou sami. LN Nakonec se ale tohle jedinečné soužití stejně ukáže jako neudržitelné.
Ano, ale podle mě to není důvod k úplnému zoufalství. To, co spolu ve filmu ty postavy prožijí jako rodina, pro ně potom může být velkým zdrojem síly v jejich dalších životech. Ta malá holčička Yuri se vrací zpátky ke své skutečné tyranskématce, ale poprvé jí dokáže říct ne, poprvé dokáže vyjádřit svou vlastní vůli. Během těch šesti měsíců se změnila a zesílila. Ti lidé už nejspíš nikdy nebudou žít jako jedna rodina, ale možná díky té zkušenosti dokážou založit své vlastní opravdové rodiny.
LN Mění se japonská rodina stejně výrazně jako třeba ta evropská?
V některých ohledech se změnila dramaticky a některé věci se nezměnily vůbec. Když jsem byl kluk, tak spolu často žily tři generace, to se postupně změnilo. Dneska přibývá lidí, kteří se rozhodnou žít třeba úplně sami. Obecně platí, že Japonsko je v pohledu na rodinu stále velmi konzervativní, ale přesto i tam dnes přibývá rozmanitých způsobů rodinného soužití. Ovšem třeba manželství lidí stejného pohlaví není uzákoněno, platí také, že se manželé musejí dohodnout na jednom společném příjmení, nemohou si ponechat každý svoje.
Možná ten konzervativní přístup souvisí s právě tím, jaký význam japonská společnost přikládá pokrevním příbuzenským poutům. Jiným vztahům se příliš vřelého přijetí nedostává. Proto není v japonské společnosti příliš oceňována ani myšlenka pěstounské péče.
LN Proměňuje se během let váš tvůrčí styl? Oproti vašim starším filmům jako Nobody Knows se tenhle zdá takový laskavější a vřelejší...
Určitě se s věkem měním. Filmy vždycky vycházejí z toho, v jaké jste situaci, životní fázi, co vás obklopuje a o čem uvažujete. Kdybych si vybral stejný příběh jako ve snímku Nobody Knows a zpracoval ho dneska, byl by to velmi odlišný film. Je to snímek, který v takové podobě mohl vzniknout právě jen v oné etapě mého života. A totéž platí o tomhle mém novém filmu. Kdybych ten příběh vyprávěl před pěti lety nebo naopak za pět let, vypadal by dozajista jinak.