Hloupost hloupostí neporazíš
Nová hra Zbyhoň! Milana Šotka, na níž se podílel i režisér Jan Frič a uvedla ji činohra Národního divadla na Nové scéně, se ze všeho nejvíc podobá gymnaziální taškařici. Vůbec nevadí, že si autoři a herci utahují z rádoby vlastenectví a takzvaně znevažují národní symboly, ale vadí, že to, co předvádějí, je velmi neprofesionální. A to by se na první scéně stávat nemělo.
Inscenaci by určitě prospělo, kdyby autor nebyl sám sobě též dramaturgem, korektiv druhého oka tu jednoznačně chybí, tím spíš, že je viditelné, jak si celý kolektiv notuje a má kus za vtipnou švandu. Záměr je čitelný i sympatický – mladá generace tvůrců a herců Národního divadla se chce vymezit vůči sílícímu neonacionalismu, který oprašuje stará národovecká hesla, dnes již bez obsahu a spíše směšná. A také proti narůstajícím fašizujícím tendencím, v které často toto podivné vlastenčení ústí.
Linda, Hanka, Joch i Beneš
Problém je v tom, že galimatyáš, který na toto téma vyrobili, skoro vůbec není vtipný. Jsou to křečovité humory občas trochu připomínající cimrmanovskou mystifikaci, ale bez vtipu. Jedním slovem konina, v níž se mísí různé stylové polohy, od každého kousek – satira, parodie, karikatura, mystifikace, travestie, blasfemie i čiré dada. Výsledkem je, že kus drží pohromadě jen silou vůle a vykazuje spoustu hluchých míst, ve kterých doslova roste obrovitá „palma trapnosti“. Kostýmní kreace v národních barvách.
Jsou to hlavně zcizovací momenty, v nichž se mudruje na téma, co to vlastně hrajeme a proč a jak to mají v německém divadle či jak to chodí ve zlaté kapličce a zdali já herec sděluji pravdu nebo lež. K Pavle Beretové (Pavla) se při rozjímání o tom, že je lépe podpořit psí útulky než cizáky, dostaví velký přátelský pes vrtící ocasem. Ondřej Pavelka (Tágo) má delší sermon na téma Roman Joch a jeho výpad vůči Miloši Formanovi, v němž asi dvacetkrát opakuje, že mu z toho mrdá v hlavě – překvapivě se nikdo smíchy neválí (tyto pasáže se prý budou aktuálně obměňovat). Dost nemilé je, že režisér Jan Frič kašle na základní řemeslnou úroveň a nechá herce permanentně ječet a šumlovat, úroveň jevištní mluvy je tu prachbídná.
Základ scénografie tvoří imitace jevištního portálu a části balkonů v historické budově ND. Zde skupinka v kápích `a la Ku-klux-klan a nápisem NN na zádech (Národ Neskoná) naslouchá svému vůdci Liborovi ( Filip Rajmont), který oděn v teplácích hřímá ze strážní věže nebo také posedu proti cizákům, hlavně pak proti Němcům. Označuje Čechy za vyvolený národ, vyzdvihuje jeho světodějnou roli a schopnost čelit protivenstvím. Následně partička ukradne Palackého mozek, který vystaví na sokl, kdo se jej dotkne, má národovecké vidiny a také cituje dlouhé pasáže z jeho Dějin národa českého. Pak se cosi porouchá, Lucka (Lucie Polišenská) místo Palackého začne mlít Píseň o Nibelunzích a skončí v epileptickém záchvatu. A tak dále a tak podobně, pak dojde i na Rukopis královédvorský a zelenohorský, Lindu a Hanku a fakt, že jejich odkazy najdeme ve výzdobě historické budovy Národního divadla. Z jančení a vtipkování na toto téma ale nic nevyplývá, je to jen parodování bez významu, natož aby šlo o zveřejnění vlastního postoje. Vlastně se tvůrci se svým divným humorem za rukopisy skryli, využívají toho, že je většina národa pořádně nikdy nepřečet- la. Ale ještě je třeba přihodit Slovanskou epopej, pevnosti v pohraničí a zábor Sudet, přičemž je v maketě řopíku odehráno něco na způsob staré rytírny. Posléze ještě se svým projevem vlítne prezident Beneš (Ondřej Pavelka). Při takovém popisu může kus vyhlížet jako pěkné dada, jenže ve skutečnosti tak nefunguje, dostavuje se jen křeč.
Vršení bezbřehých nápadů jako hlavní metoda neochvějně pokra- čuje až do konce a to, že občas vyskočí i nějaký humor ( Filip Rajmont vrtí zadkem coby dvouocasý lev) nebo vtipná hláška (Slováci nejsou národnost, ale povaha), mnoho nezmění. Ani mystifikace s obsazením v programu nezabere, uondaný divák čeká na konec jako na spásu. A teprve v závěru se mu dostane obludně groteskní pointy, na jeviště dojde dvousetletý pamětník nálezu rukopisů v podání Milana Stehlíka. Ten oznámí, že má rád českou hymnu, a vyzve hlediště, aby si ji s ním zazpívalo. Načež diváci, kteří hodinu a půl sledovali výše popsané, se ochotně nechají zmanipulovat, vstanou a procítěně zapějí. A to je také jediná částečně mimoděčná výpověď na dané téma.
Inscenátoři využili prostředky, které nejsou ničím nové, ať už je to napětí mezi fikcí a realitou, postavou a hercem, improvizace, nebo obracení vážných jevištních situací. Tisíckrát lépe to uměla Ypsilonka, a když jde o bezbřehé dovádění na jevišti, na mysl okamžitě přijde Sklep ve své mladické fázi. To však byli svěží amatéři a hráli na Dobešce. Od činohry Národního divadla člověk čeká profesionalitu a určitou úroveň. A tak ať už to naši mladí mysleli jakkoli dobře, zapomněli na jedno, a to sice, že hloupostí hloupost neporazíš.
Jan Frič, Milan Šotek a kol.: Zbyhoň!