Gardiner to s Bachem umí
Je dobré, že se Pražské jaro stalo zastávkou na turné Johna Eliota Gardinera, který v Rudolfinu provedl čtveřici Bachových kantát. Turné slavných Anglických barokních sólistů aMonteverdiho sboru pod taktovkou jeho pětasedmdesátiletého zakladatele vede přes Concertgebouw Amsterdam, Musikverein ve Vídni, jediným chrámovým prostorem bylo zatím Frauenkirche v Drážďanech. A vrcholem turné zřejmě bude dvojice koncertů v kostelích, pro které byla hudba komponována, na Bachfestu v Lipsku.
Zazněly čtyři Bachovy kantáty, tedy skladby, které Bach komponoval pro pravidelné bohoslužby. Obvyklá kantáta trvá necelou půlhodinu, má své téma a své hudební řešení, nejčastěji úvodní a závěrečný sbor, a několik árií mezi tím. Během svého působení v Lipsku Bach komponoval skoro dvě stě těchto skladeb, kompletní tři ročníky pro celý liturgický rok. Texty kombinují biblické citáty, dobovou náboženskou poezii i tradiční chorály. A po skladatelské stránce jsou velmi rozdílné – s jistou nadsázkou se dá říci, že to nejzajímavější, co se naučil kompozicí kantát, Bach později použil pro kompozici svých velkých životních děl, zejména Matoušových pašijí.
V každém případě jde o díla, která byla bytostně spojena s kostelem i s konkrétním svátkem liturgického roku. Kantáty jsou pohled do Bachovy tvůrčí dílny a do světa barokního křesťanství. Provedení bylo mistrovské, i když konkrétní liturgický obsah je dnešnímu svě- tu poměrně vzdálen a koncertantní provedení ho spíše zakrývá.
Gardiner na svém koncertu zvolil dvě kantáty z ranějšího období, komponované ještě ve Výmaru, a dvě kantáty lipské. Dvě byly mistrovské, dvě připomínaly spíše Bachovu kompoziční každodennost a spolehlivé řemeslo. Z toho byla jedna velikonoční, jedna řekněme povánoční a dvě adventní. Sestava kantát byla ovšem do velké míry podřízena koncertnímu efektu. Na úplný závěr zazněla v lesku jedna z nejpopulárnějších adventních kantát Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 140, jejíž základní tón má být jakési radostné očekávání. A druhým vrcholem programu byla už před přestávkou velikonoční kantáta Weinen, Klagen, Sorgen, ZagenBWV12. Její úvodní sbor je mistrovským dílem Bachovy polyfonie, později ho použil i v Credu mše h-moll a Gardinerův Monteverdi Choir ho provedl s dokonalou intonací, čitelností hlasů i potřebnou mystikou. Sólo- vé árie přednášeli členové sboru, většinou bez zaváhání, ale jen některé hlasy se opravdu zapsaly charakteristickou barvou.
Jako interpret Bacha se Gardiner těší obecnému uznání a paří k dnes nejslavnějším dirigentům. Monteverdi Choir zpívá pod jeho vedením přes padesát let. Je noblesní, precizní a nemá zapotřebí se předvádět. Přesto je v jeho pojetí více slyšet britská tradice velkých Händelových oratorií či Purcellových oslavných ód. Kajícný a do nitra ponořený svět německého protestanského baroka mu zůstává svým způsobem vzdálen. Bach se stejně jako Händel inspiroval italskou hudbou, ale pak ji zasadil do jiného kontextu. Gardinerovo italsky rozradostněné provedení tak dává zcela zapomenout na pokorný tón barokní zbožnosti – ostatně, dnešní posluchač není na žádný „pláč, slzy, starosti a pochyby“, jak se zpívá v úvodu kantáty BWV 12, moc zvědavý. V kantátě BWV 81 přirozeně nejvíc zaujme virtuózní zachycení mořské bouře, která se rozpoutá, protože Ježíš usnul a tak dále. Gardiner se opírá o špičkové instrumentalisty i vokalisty, ale má také smysl pro efekt, vkus a znalosti. Zároveň ví, na co se publikum chytne. Byl to v každém případě vrcholný koncert, z Bachova duchovního odkazu ale nabídl hlavně to, co se spokojenému konzumentovi naší doby líbí.
Monteverdi Choir & English Baroque Soloists
Autor je redaktor ČRo