NA HRADĚ A V PODHRADÍ: JAK SE ŽILO V DOBĚ JIŘÍHO Z PODĚBRAD

Ospanie nočním račte věděti, že spanie noční dobré jest a zdravé, když člověk spí tiše nechrápaje ani úst odvieraje a že nemá snuov hrozných ... Jestliže by Vaše Jasnost se kdy zabděl a zašel vmyšlenie ... raději povstana pomodli se nebo pochoď.“

Tolik píše ve své Spravovně dvořan Jiřího z Poděbrad Pavel Žídek (více o tomto spisu v předchozích dvou dílech seriálu) o večeru a spánku panovníka. Podle jeho návodu měl král večeřet jen lehce a příliš neholdovat ponocování a pití, protože tyto záliby přinášejí nemoci. Varuje vládce také před různými hrami, zejména těmi o peníze, navíc každý, s kým by král hrál, je v nevýhodě, protože „jest vždy nižší, a hra chce mieti rovné lidi“. Podle Žídka je také „ohyzdná věc králi v kostky hráti, neb to hampýsnikóm přislušie, v karty lechká věc jest, v kúle nepoctivá ... v šachy přieliš dlúho zmešká mnoho užitečnějšieho“.

Jak být dobrým králem

Popis králova dne doplnil Pavel Žídek delším výkladem o obecných dobrých a špatných vlastnostech králů. Svůj výklad vystavěl na alegoriích a citacích biblických příběhů a klasické antické literatury, například od Aristotela nebo Seneky. Pokud už mluví o špatných vlastnostech, většinou krále Jiřího pouze napomíná, aby se takových věcí vyvaroval, nebo přímo píše, že se to „jeho Jasnosti“netý- ká. Tak je tomu například v bodě o smilstvu: „Toho děkuje pánu Bohu do Vašie Jasnosti nikdy nenie. Ale pro naučenie jiných králuov.“

Vedle sebe se dostávají výklady o milosrdenství, štědrosti a dobrotě na jedné straně a lakomství, ukrutnosti a lžích na straně druhé. Autor českého krále také varuje, jak zacházet s hněvem, radostí i zármutkem: „Aristoteleš radí, aby král svých zlých puotek tajil ... proto, že lidé jsú jako psi.“

Žídek také upozorňuje krále, jak rozpoznat moudré, plané i lstivé řeči, mj. píše: „Po čem se má znáti lstivé mluvenie ..., jestli že očima nesmí právě a vesele patřiti na krále ..., třeli nohú druhého nebo očima mžiká ..., že neupřímně radí a utrhá a haní dobrého člověka před králem.“

Naposledy pak připomíná králi konečnost pozemské pouti – smrt, pohřeb a naději na spásu a vzkříšení. Kritizuje přitom tehdejší úroveň pohřbívání v Praze: „Neb po hřiechu nynie v Praze těla mrtvých nevážně pohřebují ... a tu žádný neslúží ani žádné mše.“

V jednom článku se lékař Žídek, specializující se na gynekologické choroby, obrátil svou kritikou i proti královně Johaně z Rožmitálu. Prý dostatečně neposlouchala jeho rady, které by vedly k početí dalšího potomka, ale „hleděla bab a židuov a lechkých lidí a mne nikdy nežádala, doktora k tomu, který mnoho ženám sem děti zpuosoboval“.