Mlynář z Hané, jenž se stal bankéřem
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou agrárnímu politiku Kuneši Sonntagovi (1878–1931).
ší z deseti dětí. Původně se jmenoval Konrád, rodiče ještě nechávali děti pokřtít podle svatého, jehož jméno připadlo na den jejich narození. Teprve v dospělosti, kdy už byl veřejně činný, přijal jméno Kuneš. Aby neznělo tak německy, když usiloval o prosazení českých národních práv v Rakousku-Uhersku. Kuneš z Bělovic byl velitelem husitské jízdy.
Ve dvanácti letech mu zemřel otec. Německé gymnázium v Uničově nedokončil kvůli sporu s učitelem náboženství, německé gymnázium vMoravské Třebové zase kvůli nemoci. Vrátil se domů a začal pracovat u svého bratra Martina, mlynáře v blízkém Šumvaldu. Mlynářské řemeslo se mu natolik zalíbilo, že absolvoval Vyšší mlynářskou školu v Dippoldiswaldu u Drážďan. Po studiu zůstal v Německu ještě dva roky na praxi, jako úředník ve velkomlýně a zna- losti si rozšířil na zemědělském institutu univerzity v Halle. Po návratu domů začal s matkou hospodařit na statku v Lazcích. V roce 1899 se oženil s Annou Nemluvilovou, dcerou rychtáře ze Střelic.
Stoupenec Antonína Švehly
Vedle praktického zemědělství se začal věnovat politice. Nejprve krátce působil v radikálně-pokrokové straně, potom začal organizovat hanácké sedláky. V prosinci 1904 se podílel na ustavení České strany agrární pro Moravu a Slezsko, spojil s ní svou další politickou kariéru. Záhy patřil ke stoupencům Antonína Švehly, který prosazoval, aby byla stranou drobných a středních rolníků. V roce 1907 spolu řídili kampaň agrárníků do říšské rady.
Jako zemský tajemník byl hojně publicisticky činný, vtipně a břitce glosoval současné událos- ti. Nejprve působil jako šéfredaktor Selských listů v Olomouci, posléze koupili s Františkem Staňkem Rolnickou akciovou tiskárnu v Brně, kde vydávali týdeník Moravský venkov. Oporou mu byla Ústřední jednota řepařů na Moravě, kterou také vedl jako předseda a výrazně se zasloužil o rozvoj zemědělského školství a výzkumnictví.
Roku 1913 byl zvolen do moravského zemského sněmu a stal se předsedou jeho zemědělského výboru. Za Velké války převzal správu odbočky Válečného obilního ústavu v Brně, což s postupujícím časem, jak vázlo zásobování, získávalo na významu. Nemohl však uspokojit všechny požadavky, což mu vyneslo nemálo nepřátel. Hájil však české zájmy. Zapojil se do domácího odboje, udržoval kontakty se slovenskými politiky, řídil se Švehlovými pokyny. Když mu předčasně zemřela žena, přičemž manželství zůstalo bezdětné, tak se v létě 1918 znovu oženil s Boženou Opltovou. Poznali se v redakci Selských listů, ze šťastného manželství se jim narodily děti Kuneš a Eva.
Agrárník, ale spravedlivý
„Sonntag byl člověk nadmíru nadaný a vzdělaný; byl agrárníkem, ale zůstal objektivní a spravedlivý,“konstatoval národohospodář a ministr financí Karel Engliš. V roce 1922 učinil Sonntag, co ani u vrcholných politiků první ČSR nebývalo běžné. Dobrovolně se vzdal všech svých politických funkcí včetně poslaneckého mandátu a odešel z politiky. Rozhodl se věnovat jen hospodářství. Slovenský agrárník Milan Hodža, který se zúčastnil několika důvěrných porad, jež předcházely jeho odchodu do bankovního sektoru, uvedl: „Sonntag prošel několika hospodářskými resorty jako ministr, ne jako ministr přikyvující.“Bankovní kariéru ale nezapočal příliš šťastně. V době, kdy pilně vyjednával o nostrifikaci poboček Anglobanky v Československu, vstoupil do banky Bohemie, která už ale byla v netušených finančních potížích. Pobyl tam krátce, pouze dva měsíce, kdy se vzdal jejího předsednictví, aby se ujal prezidentství Anglobanky. To však stačilo k tomu, aby byl spojován s krachem této banky, k němuž došlo asi rok po jeho odchodu.
Místo v nově založené Anglo-československé bance, které přijal, bylo dostatečně lukrativní. Banka byla založena na základě koncese udělené Bank of England v dubnu 1922 a vznikla převzetím filiálek bývalé Anglo-rakouské banky ve Vídni. Snažil se o posílení domácího vlivu v bance, což se mu postupně dařilo. Za šest let se mu podařilo starou Anglobanku přeměnit v ústav československý. Nebyl jen reprezentativní figurou, ale skutečně řídil chod banky. Na jaře 1930 byl vydán výnos ministerstva financí ohlášením fúze Anglo-československé banky s Pražskou úvěrní bankou a Českou komerční bankou, čímž vznikl po Živnostenské bance druhý největší ústav československý.
Z postu bankéře považoval za veřejný úkol organizovat výrobu, zvláště cukrovarského, sladovnického, mlynářského a lihovarnického průmyslu, a pomoci tak české výrobě. Nejvýznamnější funkcí, kterou od založení Československé akademie zemědělské zastával, bylo viceprezidentství této vědecké instituce. V roce 1924 patřil k jejím zakladatelům a výrazně ovlivnil její program a směřování. V té době se však přihlásila těžká choroba, z níž se zprvu ještě vykřesal. V říjnu 1926 přivítal vstup německých agrárníků do vlády. Trnávka, odkud pocházel ministr Franz Spina, nebyla zase až tak daleko od Lazců. Stýkání Čechů a Němců zde nemělo až tak vyhraněnou podobu, jako tomu bylo jinde v Čechách a na Moravě. Sonntag vždy platil za výtečného řečníka, který se dovedl s jemným taktem přenést přes choulostivé záležitosti personální i národnostní.
To už rodina bydlela v Praze, kde si koupila dům, který splácela. V domácnosti vypomáhala kuchařka a služebná. „První vysavač jsme si pořídili někdy po roce 1927, pračku ještě později. První chladničku jsme měli ve Střelicích až těsně před otcovou smrtí,“vzpomínal syn Kuneš na technické vybavení prvorepublikové domácnosti s tím, že ani v Praze, ani v Střelicích neměli ústřední topení, topilo se v kamnech. Jako kluk běžně potkával prezidenta Masaryka na koni, Karel Kramář mu na pozdrav zase odpovídal: „Servus, chlapče.“Šofér Anglobanky jej naučil řídit auto. Cesta autem bývala ještě zážitkem. Silnice byly prašné, žádný asfalt. „Po cestách jezdila spousta koní, kterým vypadávaly z podkov hřeby. Pokud jsme píchli z Prahy do Střelic jen jednou, mohli jsme hovořit o zázraku,“vzpomínal syn. Jeho otce stále více limitovalo zdraví, trpěl rakovinou žaludku, na kterou byl znovu a už marně operován.
Poslední pocta
Ve věku pouhých padesáti tří let zemřel 29. března 1931. Pohřeb v Praze se konal ve středu 1. dubna. Kondukt vyšel o 11. hodině z chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a po Karlově mostě k parlamentu, který za první republiky zasedal v Rudolfinu a kde proběhlo oficiální rozloučení. Rakev s tělesnými ostatky byla pak převezena do Střelic, moravského bydliště. Ve čtvrtek o druhé hodině odpolední vyšel průvod ze sokolovny ve Střelicích, kterou zbudoval vlastním nákladem, na hřbitov do nedalekých Renot.
Smuteční průvod, čítající na čtyři tisíce osob, vedlo 40 jezdců Hanáckého sboru Selské jízdy olomoucké. Nad hrobem promluvil ministr financí, přítel Karel Engliš nebo agrárnický poslanec Jaroslav Marcha, který ho přirovnal k oráči, jemuž se před večerem zlomilo rádlo. Manželce nezbývalo než prodat pražskou vilu a odstěhovat se s jedenáctiletým synem a šestiletou dcerou do Střelic, kde začala hospodařit.
Český zemědělský odborník Edvard Reich, který se Sonntagem po dlouhá léta spolupracoval, konstatoval: „Zevnějškem elegantní světoobčan, životem ryzí Čech, srdcem hanácký sedlák a přesvědčením upřímný demokrat.“
Příště:
Cyrill Dušek