Hudba z věšteckého snu
Trio amerického pianisty Brada Mehldaua s kontrabasistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Jeffem Ballardem bezesporu patří k současným vrcholným představitelům klasického jazzového triového obsazení. Hudební komunikace těch tří bývá často popisována jako zdánlivě telepatická. Právě v souvislosti s onou „telepatií“nepřekvapí, že i vznik kompozice vnímá pianista jako něco mezi ne- bem a zemí. Alespoň to tak vysvětlil v dubnovém rozhovoru pro Houston Chronicle.
„Zdálo se mi, že je se mnou v místnosti Philip Seymour Hoffman a čte z americké ústavy,“odpověděl Mehldau na otázku, proč desku pojmenoval Seymour čte ústavu! a jak vznikla titulní skladba. Sen měl totiž i „soundtrack“: „Když jsem vstal, zapsal jsem si melodii, kterou jsem slyšel ve snu, jako se mi to už několikrát v minulosti stalo. Ani ne týden poté Philip Seymour zemřel. Byl jsem smutný jako spousta lidí, patřil jsem k jeho velkým fanouškům. Ale také vyděšený, vždyť se mi o něm před chviličkou zdálo! Vypadalo to jako zpráva z budoucnosti, jako věštba. Název s prostředním Hoffmanovým jménem jsem nechal tak, jak ke mně připlul.“
Člověk nemusí být příznivcem „paranormálních“teorií ani pověrčivec, aby přiznal, že jde o zajíma- vý příběh. Byť možná ukazující jenom to, jak citlivý tvůrce podvědomě přetváří reálie, třeba spekulace o drogových problémech oblíbeného herce a zároveň politické klima doby, do muzikantského vyjádření.
Politický podtext?
V jazzu je celkem běžné dávat kompozicím sociální či rovnou politické souvislosti. Odkaz na čtení Ústavy USA k tomu přímo vybízí. Mehldau se ovšem k takhle polopatickému vysvětlení nesnížil. I když logicky patří do intelektuálního proudu, který není v souladu se současnou vládou. Nepodbízí, nevnucuje. Navíc Philip Seymour Hoffman zemřel 2. února 2014, balada pietně čekala na vydání celkem dlouhou dobu. Samotná skladba dýchne spíš nostalgií, swinguje málem starosvětsky, byť zároveň nezapírá určitý znervózňující podtón. Nové album jako ce- lek však působí spíše pozitivně. Nahrávka nepřekvapuje ničím, co bychom od Mehldaua neslyšeli už dříve. Opět zaujmou hladké, elegantní interpretační přesahy do „klasicizujícího“stylu. A album opět obsahuje, krom tří vlastních kompozic a tří standardů (broadwayské melodie Almost Like Being in Love, předělávky De-Dah bopového pianisty Elma Hopea a Beatrice od Sama Riverse), také pro Mehldaua typické radikální úpravy popových či rockových písní. Tentokrát méně známých kusů z repertoáru Beach Boys ( Friends) a Paula McCartneyho ( Great Day).
„Často vezmu kytarové vybrnkávání a přenesu ho, v jiném kontextu a trochu promíchané, na klaviaturu. Jako jsem to dělal ve skladbách Jimiho Hendrixe, Allman Brothers, Joni Mitchellové nebo Radiohead,“přiznává Mehldau. Jenže opakování „triků“tu vůbec nezní jako stagnace, protože pianistovy přepisy (skutečná „překomponování“, nikoliv pouhé transkripce) stále znějí svěže a invenčně. Zvláště dekonstrukce Friends zaujme experimentováním s rytmem, náročným na intuitivní se- hranost tria. Z autorských skladeb zaujme především „nepravidelná latina“Ten Tune s až serialistickými „kolečky“rozložených akordů a nakažlivou melodikou.
Brad Mehldau vůbec prožívá další ze svých mimořádně plodných období. Daří se mu, na co sáhne. Letos už stihl vydat vynikající sólový titul After Bach, kde doplnil tři preludia a jedno preludium a fugu z Dobře temperovaného klavíru pěti vlastními, originálními rozmáchlými bachovskými variacemi. Právě ty velmi nápadně ukazují, jak daleko i „hluboko“Mehldau ve svých improvizacích, úpravách i kompozicích vidí. Nezbývá než mu přát další inspirativní sny, tentokrát snad s dobrým koncem.
Senzitivní klavírista a skladatel Brad Mehldau potěší nejen milovníky hudby, ale i psychoanalytiky. Titulní skladba alba Seymour Reads the Constitution! se mu zdála.
Brad Mehldau Trio: Seymour Reads the Constitution!