Slavia ve státním zájmu

S hodnotou tradiční značky se zachází lehkovážně. Lhostejný by neměl zůstat ani stát

Většina slávistů, jimž je lhostejné, kdo zrovna jejich klub vlastní, hlavně když se porazí Sparta, nebo aspoň získá titul nebo pohár, zatím stojí za Jaroslavem Tvrdíkem. Pozice šéfa pražského fotbalového klubu je však ohrožena. Číňané, kteří ho dosadili, najednou neplatí. Příběhmuže, jemuž je fotbal ukradený, jasně dokládá, jak lehkovážně a surově si lze pohrávat s tradicí a hodnotou více než stoleté značky patřící k národnímu odkazu. Historie Slavie Praha je takových příkladů plná a péči o ni by měl převzít stát. Ovšem sofistikovaně.

I když jsou hráči v profesionálních klubech dobře zabezpečeni, není české fotbalové prostředí tak bohaté, ale ani tak chytré, aby se ubránilo nájezdům různých hochštaplerů, manipulátorů, spekulantů a lidí, co se naučili plavat ve vodách pochybných finančních transakcí.

Jejich taktika je vždy podobná. Nejprve sliby, pak i investicemi (ovšem často nekrytými) zaslepí fanouškovskou obec, v období konjunktury překryjí humbuk i sláva podstatu ještě víc. Lidé přicházející z oblastí mimo sport a fotbal sledují výhradně svoje zájmy. Případně jsou nastrčení a pracují pro jiné.

Jakmile je mimosportovních cílů dosaženo, případně jakmile se vyskytne problém jinde, jdou aktivity ve sportu k ledu, značka je ponechána osudu a publikum pouze sleduje nepřehledné tahanice privátních subjektů o to, co komu patří a co komu zůstane. V objemu peněz, jaké tyto subjekty často točí v jiném byznysu, jsou sumy, pro běžného fanouška astronomické, nepodstatnou položkou.

Defilé investorů

Není to specifikum Česka. Boháči nejrůznějšího ražení si hrají i s velkými kluby v západní Evropě, za mnohem víc peněz, než kolik jich čínská CEFC prohnala slávistickými účty. A ne vždy to dopadne dobře, což vědí v Itálii, Španělsku i Francii. Německá bundesliga se chrání opatřením, že privátní investor nesmí ovládnout klub v naprosté majoritě. I proto je teď ta- kový odpor proti klubu z Lipska, kde magnát Dietrich Mateschitz toto ustanovení šikovně obešel.

Sport by neměly řídit osoby bez skutečného fanouškovského srdce a bez opravdového zanícení. Třeba mohou mít úspěchy, v konečném účtování se technokratické zacházení se sportovní značkou vždy vyplatí technokratům, nikdy značce.

Pro fotbal to platí tím spíš, že má ohromnou obec příznivců. V každém rozhodnutí klubových managementů, v každé transakci, v každém ekonomickém, strategickém i jiném tahu musí být zakotvena starost o zájem obce. A kdy se to v novodobé slávistické historii dělo?

Na začátku 90. let investoval do klubu Boris Korbel. Měl peníze, jinde nebyly, takže nikomu nevadilo, že Čechoameričan usiloval nejprve o Spartu a jeho „konverze“k červenobílým byla dosti sporná. Pragmatická shoda mezi mecenášem a klubovou obcí skončila ve chvíli, kdy se Korbelovi jeho angažmá přestalo vyplácet. Odchod umně zakamufloval a dodnes je uctíván, nicméně v uctívání už není pragmatič- nosti ani za mák. Klub zanechal v rukou lidem, jejichž obzor byl omezen autobusovými zájezdy odboru přátel do NDR.

Však jim také dravci z poněkud nestandardního uskupení ENIC, registrovaného ve Velké Británii, klub elegantně sebrali. Když toho už bylo dost, protože peníze se nezhodnocovaly a po různých částkách se slehla zem, nastalo ve Slavii období majetkových čachrů. Po prodeji akcií neblaze proslulé Key Investments nikdo nevěděl, kolik čeho a co vlastně komu patří. Jen vyjmenování různých subjektů, někdy měnících názvy, a lidí činících si nárok na některá z klubových aktiv by vydalo na pár odstavců.

Slavia, nejstarší česká sportovní značka, se nakonec ocitla v portfoliu čínského konglomerátu, o jehož temném pozadí se psalo už před třemi lety. Teď jsou lidé z CEFC obvinění či nezvěstní.

Srdcaři, nástup

To, že ve čtvrtstoleté historii Slavia nejenže nezanikla, ale krom jiného hraje na novém stadionu a získala čtyři mistrovské tituly, není žádný div. Kdo chce manipulovat s takto veřejnou materií, musí dát fanouškům nějaký ten „liz“. I tak byla ve Slavii období protestů a skandovalo se, kdo všechno z funkcionářů má jít „ven“.

Nakonec odešli všichni, pohlídali si svoje a na klubu jim záleželo pramálo. Pokud nadešel i Tvrdíkův odchod, bude zcela v duchu předešlých. Nešlo přece ani o fotbal, ani o značku, byla a je to mnohem vyšší hra, v níž na Slavii záleží jen do té míry, dokud je možné se pomocí jejího lesku držet pozice.

Pokud se nenajde solidní, důvěryhodný a stabilní investor, měl by se o Slavii postarat český stát. Řešením by mohl být státní fond, kam by mohly transparentně přispět různé subjekty, včetně fanoušků, kteří by „poděkovali“za péči o značku. Investice, jimiž by erár klub vykoupil, by si postupně vybíral. Najít erudované lidi do vedení z řad klubových srdcařů skrze výběrová řízení by nebylo problém. Stále jich je dost, jen je pustit k dílu.