Učitelem v indické škole
V jedné třídě se tísní šedesát až sedmdesát dětí. Známky nedostávají a domácí úkoly mají jen občas
předmětů. Pro úspěšné splnění daného testu potřebují dosáhnout čtyřicetiprocentní úspěšnosti. Problém je, že i když třeba z vícero předmětů propadnou, můžou postoupit do dalšího ročníku. Všechno závisí na autoritě ředitele, který často nechá žáky procházet dál, aniž by znali byť třeba jen minimum probraného učiva. Konečnou pak pro takové děti bývá velká, státem řízená zkouška na konci desáté třídy, kterou hodně z nich neudělá a bez které dále studovat nemohou. Chodit do školy tedy žákům až tak velké potíže nedělá, ne všichni ji ale úspěšně dokončí.
LN Překvapili vás v něčem indičtí žáci? Bylo náročné je učit?
Hodně se zde memoruje nazpaměť, často bez porozumění. Děti dostanou při písemných testech naprosto stejné otázky, jaké mají v učebnicích, takže se odpovědi drtí, šrotují a píšou na papír pořád dokola, až si je nakonec zapamatují, i když třeba půlce slovíček nerozumí.
Děti jsou hodně živé a energické a na vesnických školách není výjimkou rákoska. Panuje tu velký respekt k autoritě, učitelé se oslovují sire, madam nebo miss. Najdete tu žáky nesmírně chytré, ale i ty, kteří nezvládají základy předchozího ročníku. Vyučování pro mě bylo leckdy náročné, ale ty zkušenosti za to stály, nikde jinde bych je nezískal.
LN Mají děti nějakou perspektivu pokračovat i v dalším vzdělávání?
Ano, škol je spousta, je ale potřeba mít dobré studijní výsledky a také peníze. Státní školy jsou sice zdarma, ale mají zpravidla dost ubohou kvalitu, takže v Indii kvetou soukromé školy, za které se platí měsíční poplatky. Bývá to v přepočtu padesát až pět set korun za měsíc, což v Indii není úplně málo. Cena se odvíjí od kvality školy. Zatímco ty prostší školy jsou tmavé, strohé, bambusové místnosti jen s několika lavicemi, stoly a tabulí, ty výrazně dražší mohou mít projektory ve třídách, kvalitně vybavené počítačové, fyzikální a biologické učebny a svěží, moderní nádech, čímž by předčily i mnohé školy české. Vysoké školy berou pak žáky na základě jejich výsledků u středoškolských zkoušek, takže se vyplatí pilně studovat.
LN Mají možnost chodit do školy všechny děti? Včetně dívek a dětí z nižších kast?
Do školy chodí dneska v Indii skoro všichni, někteří se v ní však moc neohřejí a po pár letech ji zase opouštějí. Dívky a chlapci jsou na tom už v oblasti vzdělávání v podstatě stejně. I negramotní rodiče si v dnešní době uvědomují důležitost vzdělání, a tak své děti většinou do školy pošlou. Velký problém je ale motivace a kontrola při studiu převážně vesnických dětí. Rodiče jim při učení moc nepomůžou, dítě se pochopitelně samo učit nepřinutí a místo studia si půjde raději hrát. To má za důsledek nezvládnutí učiva, propad u zkoušek a dříve nebo později i odchod ze vzdělávacího systému. Někteří rodiče navíc děti znenadání ze školy nadobro vezmou, aby jim pomáhaly při práci na poli nebo třeba na čajové plantáži.
Rozdílnost původu a finančního zázemí rodiny se projeví v kvalitě školy, na kterou dítě dochází. Ty nejlepší soukromé jsou pro chudé lidi finančně nedostup-
Projekt Salesiánské asociace Dona Boska připravuje a vysílá dobrovolníky do nejchudších oblastí světa pomáhat v oblasti vzdělávání a péče o děti a mládež.
Zúčastnit se mohou mladí lidé ve věku od 18 do 35 let.
Dobrovolníci tráví ve vybrané zemi deset až dvanáct měsíců. Možné jsou i krátkodobé stáže na jeden měsíc.
né, jejich děti se musí spokojit s nějakou prostší variantou. Pokud je ale dítě chytré a snaživé, s trochou štěstí si poradí i v horších podmínkách.
LN Jak dlouho trvá školní docházka a kolik hodin denně děti ve škole tráví?
Základní škola má deset tříd plus dva přípravné ročníky v rámci školky. Poté následuje dvoule-
LNA co domácí úkoly? Dostávají nějaké?
Úkoly žáci moc nedostávají, ale zato po škole často běží na doučování. Zatímco u nás se doučují žáci slabší, v Indii naopak ti, kterým jde o úspěch ve škole. Takže pokud rodičům na vzdělání dětí záleží a mohou si to finančně dovolit, platí jim doučování, při kterém najatý učitel dětem všechno individuálně vysvětlí, opraví a pomůže vypracovat i případné úkoly. Rozdíl mezi žákem majícím soukromého učitele a dítětem, které po příchodu ze školy hodí aktovku do kouta, odkud ji vytáhne až následující den ráno, je samozřejmě velký.
LN Pokud to tedy správně chápu, škola, na které jste působil, byla na poměrně dobré úrovni. Můžete nám ještě blíže popsat materiální podmínky, sociální zázemí a stravu tamějších žáků?
Škola, na které jsem působil, na dobré úrovni nebyla. Ačkoliv se jednalo o soukromou salesiánskou školu, byla trošku zanedba- ná a byla primárně určená pro chudé děti z okolních oblastí. Většina pocházela z opravdu chudých rodin, dalo by se říct z těch ekonomicky nejslabších v dané oblasti. Jako domov jim slouží bambusový domeček s hliněnou podlahou, ve kterém elektronické spotřebiče – možná u některých s výjimkou televize – nenajdete. Rodiče chodí často na práci do čajových zahrad anebo pracují na poli. Skvělou roli v těchto jinak dost bídných podmínkách sehrává školní uniforma, která maže sociální rozdíly. Když ale děti potkáte po škole, mají některé z nich roztrhané či špinavé oblečení a místo domácího studia budou s kamarády běhat bosky po polích a zaprášených cestách, dovádět a hrát si. Co se týče stravy, děti jí zpravidla třikrát denně rýži s nějakou jednoduchou hráškovou či jinou zeleninovou polévkou, často s pár kousky bramboru, je to velmi skromné jídlo. Maso mají na jídelníčku tak jednou týdně.
LN Čím vás tato životní zkušenost obohatila?
Dala mému životu nový rozměr, ukázala mi, v jakém blahobytu žijeme a jak všechno – včetně školství – u nás vlastně skvěle funguje. Získal jsem spoustu praktických zkušeností, skamarádil jsem se s úžasnými a zajímavými lidmi, prožil pocit být užitečný a pomáhat druhým a zároveň víc poznal sám sebe. Prohloubil jsem také svůj duchovní život a vztah k Bohu. Jednalo se o naprosto jedinečnou zkušenost, na kterou nezapomenu a za niž jsem moc vděčný.
Vedle angličtiny se žáci učí hindštinu a ásámštinu, takže musí číst a psát ve třech abecedách. Pro mnohé je to nad jejich síly.
Autorka je spolupracovnicí Akademie Lidových novin