Vážní rockeři na Pražském jaru
Michal Nejtek a Luboš Mrkvička, dva čeští skladatelé z generace čtyřicátníků, dostali příležitost prorazit u nejširšího publika i díky tomu, že jejich skladby interpretovaly Varšavská filharmonie a Klangforum Wien.
Festival Pražské jaro si pro letošní ročník objednal u dvou skladatelů původní kompozice a jejich premiéry svěřil renomovaným souborům, čímž oživil dramaturgii a zároveň jim poskytl šanci. Pokud si totiž orchestry ponechají skladby v repertoáru, tak bude mít možnost seznámit se s nimi posluchačstvo v jiných zemích. Z tohoto pohle- du je taková světová premiéra na Pražském jaru pro skladatele opravdu šancí. Doufejme, že objednávky původních děl se stanou nedílnou součástí festivalu podobně jako Má vlast.
Premiéry skladby Michala Nejtka Ultramarine (Songs In The Distance) se v pátek 18. května v Obecním domě chopila Varšavská filharmonie řízená svým šéfdirigentem Jackem Kaspszykem. Se soudobou hudbou má orchestr bohaté zkušenosti díky častému provozování proslulých polských skladatelů, jako jsou Penderecki, Górecki, Lutosławski či Kilar.
Michal Nejtek není typickým skladatelem artificiální hudby, jeho aktivity sahají od hraní s Michalem Pavlíčkem přes nejrůznější jazzové projekty až po spolupráci se skupinami jako Plastic People of the Universe či Jablkoň. Ke skladbě Ultramarine se nechal inspirovat poezií amerického básníka Raymonda Carvera. Premiéra otvírala celý koncert a na orchest- ru bylo patrné, s jakou chutí ji hraje, ve dvacetiminutové kompozici, která nepatří ani do žánru hudebních konstrukcí, ani není crossoverem a její líbivost či chcete-li „krása“není prvoplánová, se témata nejprve představují a pak se protínají a soudě podle ohlasu publika se líbila na první poslech. Varšavští filharmonici ji zahrají ještě na zahajovacím koncertu festivalu Varšavský podzim.
Druhá polovina odpadla
Následoval Koncert pro housle a orchestr č. 2, op. 61, Karla Szymanowského v podání Borise Brovcina (pozápadněno Brovtsyn). Houslista dal tomuto druhému a méně populárnímu Szymanowského koncertu přednost před prvním daleko frekventovanějším a Smetanova síň měla možnost slyšet proč. Interpretace byla velice živá, vášnivá a posluchači rozhodně neměli pocit, že by bylo toto dílo zařazeno jen jako osvěta pro tuzemské se Szy- manowským neseznámené publikum. Na závěr sólista přidal Preludium a fugu d moll (BWV 565) Johanna Sebastiana Bacha, kterou sice autor označil jako frivolní, ale přece jen na housle zní o dost nezvykleji než na varhany.
Po přestávce přišel na pódium jiný orchestr, ne sice fakticky, ale posluchačsky zajisté. Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera zahráli Varšavští bez jiskry, bez nadšení a o leckterého posluchače se pokoušel spánek. Závěr symfonie sice výrazně svým výkonem vylepšila slovenská sopranistka Slávka Zámečníková, avšak pocitu, že koncert měl jen první polovinu, se posluchač těžko zbavoval.
Klangforum excelovalo
Skladatel Luboš Mrkvička též nenaplňuje zavedenou představu komponisty, s takzvanou vážnou hudbou začal až ve třetím ročníku gymnázia a dodnes poslouchá, jak sám říká, z devadesáti procent rockovou hudbu. Jeho skladba měla premiéru předevčírem ve Veletržním paláci ve Studiu Hrdinů a ujal se jí špičkový rakouský soubor Klangforum Wien.
Luboš Mrkvička využil toho, že měl možnost komponovat pro jeden z nejlepších orchestrů pro tento typ hudby a svou skladbu For Large Ensemble, Part D, jak sám řekl, zkomponoval jako technicky dosud nejnáročnější. Je to pochopitelné, vždyť orchestr má za sebou 500 premiér soudobých děl s nejlepším ohlasem. Jako skladatel odmítá Mrkvička přikládat své hudbě jakýkoli mimohudební význam a skladby označuje jen technicky popisně, tedy jakým souborům či interpretům jsou určeny a písmeny, jež vypovídají o pořadí, v jakém skladba spatřila světlo světa, přičemž provázanostmezi nimi nedeklaruje žádnou a posluchač by ji ani neměl hledat.
Klangforum Wien své vystoupení zahájilo skladbou Enna Poppeho Speicher I, která je součástí cyklu šesti skladeb pro různé ob- sazení. Už od prvních okamžiků bylo slyšet, že Vídeňáci jsou opravdu světová špička, jejich hraní bylo možná až nelidsky přesné, dokonalé, tudíž tak trochu božské. Poté následovala Mrkvičkova skladba For Large Ensemble, Part D, která též sklidila nadšený aplaus, a po přestávce následovala Monadologie XII rakouského skladatele Bernharda Langa. Soubor řídil BasWiegers, který dříve, než se začal věnovat dirigování, byl úspěšným houslistou.
Pro hru souboru nemá smysl vršit superlativy, na jednotlivé skladby můžeme mít názor příznivý či nikoli z důvodů věcných, nebo se nám mohou třeba „jen“líbit, ale při odchodu si člověk kladl jedinou otázku: kdy v Praze zahraje Klangforum příště?
Varšavská filharmonie