Bouřit se je správné
Sté výročí Velké války dává příležitost vrátit se k polozapomenutým událostem. Jednou z nich byla vzpoura vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku v Rumburku, která vypukla 21. května 1918. Vojáci, převážně čeští navrátilci z ruského zajetí, odmítli poslouchat své velitele, protože již měli dost šikany a katastrofálního zásobování potravinami. Nechtěli znovu bojovat v konfliktu, který nepovažovali za svůj. V Rusku se stali svědky revoluce a mnozí z nich zřejmě věřili, že podmínky jsou pro ni zralé i v Rakousku.
Nebyly. Tažení vzbouřených vojáků na Prahu zastavily loajální jednotky. Vůdcové vzpoury byli odsouzeni k smrti a zastřeleni. Dějinný paradox představuje fakt, že na obnovení pořádku se podíleli rovněž Češi, v té době ještě loajální své uniformě.
Za první republiky byli hrdinové rumburské vzpoury vyzdvihováni jako bojovníci za český národ. Dějiny jsou tvárné, takže ti samí lidé mohli po roce 1948 získat aureolu mučedníků boje za sociální spravedlnost. Dějiny jsou ale také nespravedlivé, takže po roce 1989 se o Františku Nohovi, Stankovi Vodičkovi, Vojtěchu Kovářovi a sedmi jejich druzích, zastřelených 29. května 1918 v Novém Boru, přestalo mluvit úplně. V kni- hách o první světové válce je jim věnováno maximálně několik vět. Proč o nich ostatně psát podrobněji, když podobných vzpour proběhla v rakousko-uherské armádě v té době celá řada a všechny byly rychle potlačeny? A každý den umíraly stovky lidí v bojích. Poslední rakouská ofenziva na Piavě si v červnu 1918 vyžádala za týden 12 tisíc mrtvých, 81 tisíc zraněných a 25 tisíc pohřešovaných.
I v zázemí, kterému se vyhnuly fronty, byla situace příšerná, zemi hrozil hladomor. Lidové noviny psaly v den vypuknutí rumburské vzpoury, že před masnou tržnicí ve Vídni stála od časného rána fronta několika desítek tisíc lidí, převážně žen. Mnohé z nich v tlačenici omdlévaly. O kus dále pak čteme zprávu o tom, že se v hlavním městě mocnářství otrávilo a zemřelo několik lidí po požití nespecifikované náhražky špenátu.
Lidové noviny psaly v den vypuknutí rumburské vzpoury, že před masnou tržnicí ve Vídni stála od časného rána fronta několika desítek tisíc lidí, převážně žen. Mnohé z nich v tlačenici omdlévaly.
Poučení z rumburské vzpoury by se dalo formulovat do věty, že bouřit se je správné, ale jen ve správný čas. V tom se ostatně Češi ukázali být ve 20. století mistry. Převraty a vzpoury tu až na výjimky propukaly až v době, kdy se nedalo o jejich úspěchu pochybovat. A také, že rozčilení není program, jak říkával Masaryk. Emoce a svaté rozhořčení hýbou dějinami jen tehdy, pokud je s nimi spojený také nějaký racionální plán. Co budeme dělat zítra? Jak přesvědčíme nesouhlasící a váhající, aby se k nám přidali? A co budeme dělat, pokud se k nám nepřidají? To jsou otázky, které si musí klást každý odpovědný politik i dnes, kdy špatné rozhodnutí již nevede před popravčí četu.