Obrazy nenávisti ve Svaté zemi

Kryté tržiště se stále zužovalo až mezi stánky s ovocem a zeleninou zůstala jen jednaminiaturní ulička. „Pojď se podívat, co nám Židi dělají, jen pojď,“chytá mě za ruku palestinský mladík a táhne mě do jednoho z okolních domů. „Žádný prodej, nic. Jen se pojď podívat.“

Jdu tedy, stoupáme uzoučkým schodištěm do nuzného příbytku. Někde ve třetím patře míjíme světlík, nad ním je síť plná zapáchajících odpadků. „To na nás házejí ti za...í Židi, každý den, pořád to musíme čistit. Chápeš to? Ten smrad!“K monologu se přidává zbytek rodiny. Všichni hrozí pěstí nahoru. Rozumím, ale chápu jen těžko.

Dějištěm scénky je starobylý Hebron, město Abrahámovo, nanejvýš posvátné pro Židy, křesťany i Araby. A taky opakovaně skrápěné krví. V roce 1929 zde Arabové zmasakrovali přes šedesát Židů. O 65 let později to bylo obráceně, s třicítkou palestinských obětí. Nenávist tu kape z každého rohu.

ORBIS UNUS

Pak přichází střih jako z filmu: za další po zuby ozbrojenou vojenskou hlídkou vstupuji do jedné ze židovských enkláv Hebronu. Sto metrů pochodu skrze pustou zemi nikoho a dostávám se na rozlehlé náměstí obklopené úpravnými domy. V nich žije několik stovek židovských osadníků; uprostřed stotisícového města, obklopeni zdí chráněnou tisíci vojáků.

Z druhé strany placu na mě mává mladý Žid s jarmulkou na hlavě. „Pojď sem...,“prořezává jeho jasný hlas nepřirozené ticho. „Já jsem přijel z Ameriky. Žijeme tu v první linii, jsem na to hrdý,“dodává a bije se pěstí v hruď. Nechápu. A pak je to už podobné: vede mě na střechu jednoho z domů a líčí, co všechno jim ti „za...í Arabové“udělali. Korunu výjevu nasazuje pohled na stovky izraelských vojáků, kteří v povzdálí pochodují. „Vidíš? Musí nás chránit. Jinak by nás Palestinci zabili.“

Mockrát jsem si na tuto příhodu vzpomněl v minulých dnech, kdy v Gaze vrcholilo násilí mezi Palestinci a Izraelci. Úkol otupit nenávist a najít řešení, jak spolu jednou budou žít, ten bych opravdu mít nechtěl.